Čas od času ho popadá neklid, potřeba větřit, nasávat vzduch, zachytit stopu, rozhodit sitě, políčit past a pak rozechvěle čekat na kořist. Nejradši kořist klátí přímo, bez těch serepatiček okolo, ale to jsou vzácné kusy. Takové, kterým se nemusí předstírat, že na místech, kterými mají projít, bují samá čerstvá tráva a na konci je čeká čirá studánka. Takové kusy ví, co je čeká, jsou silné, schopné a hrdé, a banální lsti jsou jim k smíchu. Člověk nad nimi nemůže vyzrát. Musí je přesvědčit. Musí je získat. A navábit. S kamarádem to provozují jako oblíbený sport. Tentokrát byla řada na něm sehnat nějaké samičky pro ně pro oba. Zase jednou dostali chuť na nějakou společnou sprosťárnu. Proto do elektronické džungle vyslal výzvu: Dva nemravové hledají dvě nestydy.
„A k čemu přesně?“ napsala mu. Hlavou se mu mihl obrázek krásné, plaché laně. Chce na louku, ale obezřetně si zjišťuje odkud vane vítr. Nemíní na ní narazit na nějakého kance. Hlavně ji nevyplašit!
„Ahoj! A máš kamarádku, nebo jsi sama?“
„Sama. Nevadí?“
„Nevadí. Odkud jsi?“
„Z Bornu. A ty?“
„Z Práhu.“
„Hm, to je dost daleko...“
„Kdepak! Žádný problém! Dvě hodiny po dálnici. Kolik ti je?“
„34.“
Aha, takže čtyřicátnice.
„A tobě?“
Hlavně ji nevyplašit! „Promiň, padá mi servr, budeš tady zítra?“
„Ne. Ale jestli chceš, zavolej.“
Pak dorazilo její telefonní číslo a odhlásila se. Ani nečekala na to, jestli kecá, nebo ne.
V Bornu byl za dva dny. Jestli ho tam zavedla falešná stopa, chtěl to vědět hned. Nerad se těší zbytečně. Za tu dobu, co s Otou loví, ví, co často chodí na inzeráty. Čekal ledacos, ale toto ne. Kdyby mu neřekla, že je jí přes třicet, hádal by jí o dost míň. Byla hezká, dokonce moc hezká – upravená, pěkně učesaná a nalíčená. Postavu měla štíhlou, ale prsa jí na první pohled odhadl nejmíň na pětky. A zaručeně pravé pětky! Podala mu ruku, ale pusu si nechala dát jenom na tvář.
„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“
Zarazila se. „Je to tak důležité?“
„No, nějak ti říkat musím.“
„Jaké jméno se ti líbí?“
„Štěpánka.“
„No tak mi říkej třeba Štěpánko. A jak mám říkat já tobě?“
„Já jsem Petr.“
„Ahoj Petře.“
Seděli ve vyhlídkové kavárně s pohledem na střechy.
„Poslyš... Štěpánko. Kde je ulice Pod vrbami?“
„To slyším poprvé. Ale můžeš si to zkusit najít dalekohledem.“
„To bysme ale nemuseli stihnout. Protože já jsem tam pro nás za hodinu objednal vířivku.“
„No tak na to zapomeň! Myslíš si, že když tě vidím hodinu, že s tebou půjdu do vany?“ Fakt byla naštvaná.
„Ale já jsem nemyslel, že bysme hned... Ale že bysme se třeba jenom pomazlili...“
„Ne, ne. Od té doby, co jsem viděla poslední film Woodyho Allena, nepůjdu s cizím chlapem sama do uzavřeného prostoru.“
„Co se v tom filmu stalo?“
„Ale, paní si k sobě do bytu pozvala chlápka, ten ji vysvlíkl, přivázal k posteli a pak... na ni šel na velkou. A ona tam tak ležela, dokud ji někdo neosvobodil. A myslím, že ji objevila sestra.“
Tak šli aspoň do parku. Seděli a klábosili a kolem nich se líbaly a objímaly dvojice.
„Nechceš je napodobit?“
„Ne.“
„A odvézt tě domů mi dovolíš?“ ptal se po dalších dvou hodinách a obědě.
Váhavě, ale souhlasila.
Na parkovišti se rozhlédla.
„Jaké máš auto?“
„Zelený volkswagen.“
„A bílou fabii radši nemáš?“
„Proč bílou fabii?“
„Protože mě vzrušuje.“
„Fakt? Jestli se mnou pozítří půjdeš na koktejl, tak i bílá fabie bude.“
„Rozmyslím si to.“
„Vadí ti můj věk?“ vypadlo z něho. Zdálo se mu, že to může být jediná příčina, proč ženská, která odepíše na inzerát jeho druhu, na sebe nenechá sáhnout.
„Věk?“ zeptala s nepředstíranou nechápavostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat