Akrostich na milého muže

Cibule z Antarktidy

Roza Zuzany Navarové

Idiomy neznámé řeči

Sonrisa muy bonita

Táta s miminkem

I mladý muž se psem

Archetyp mé duše

Nahý a cudný

Riflové kalhoty s politým svetrem

Erekce v mé puse

Taxík po tepání srdce

A všechno, co nevím

Novolunní argentinská křížovka

Venku byla tma a po tobě ani stopa, aspoň ne viditelná, moc jsem se nahoru nedívala. Byla zima, dokonce ani já jsem nehořela, i když mě Cristian objímal a líbal a k požáru mě lákal. Zalekla jsem se, že mě pozoruje už od léta, že ví, co si objednávám a co si oblékám, vyděsilo mě, že nejsem neviditelná, ale že jsem žena, že se dotkl mých tajných strun, z nichž může hrát hudba. Však víš, muž mi nesmí dát na výběr, aby vražda mé samoty byla dokonána. Cristian chodí po špičkách, jde se mnou ven, mlčí a uhýbá očima a pak mě klidně líbá ve vchodu, je jako sudoku nebo argentinská křížovka, kde jsou použitá česká slova, ale tajenka není vyznačená a neexistuje nápověda. Což mě napíná i uklidňuje, namlouvám si, že se není čeho bát, že třeba bude prázdná, nebo že zjistím, že si hraju s dětskýma kostkama pomalovanýma scénami z příběhu Budulínka, kterého liška za hrst hrášku chtěla povozit na ocásku. Měsíci, jsem beznadějný případ, můra letící za vábnými plamínky cizího kontinentu, jehož symboly a náznaky nezná a luští je v pohyblivém písku. A myslívám na to, až se tady objevíš. Tvé světlo, Měsíci, už nepálí, ztuhlo do pamětní mince slušné hodnoty, která je uložená na nebi. Představuju si, že budu u tebe v náruči, protože tam mám jistotu bolesti. Cristian je hodný, zná se ke mně, i když jsme se za úplňku proměnili ve vlkodlaky a několikrát se hladově zhltli. Naše tajemství nás spojuje, ale nepoutá až do smrti. Problém je, že přitažlivost je pro mě vzácná a on je milý a hezký, že by to v tyrkysovém balení skoro mohla být pseudoláska. Než přiletíš ty, Měsíci, prosím, dohlížej na mě, z výšky mi připomínej, že život není neprodyšná neměnná pevnost, ale spíš hotel, za jehož recepcí sice sedí rozmarná fantazie, ale nejvyšší manažer o všem rozhoduje.

Měsíc, Vlkodlak a Náměsíčná

Od duchovních obzorů jsme se dostali k sexu, ani nevím jak. Stáli jsme venku, já jsem kouřila a už jsem byla opilá, přestože jsem přes zavřené dveře dobře viděla, že moje sangria je stěží upitá. Opíral se o zábradlí, já jsem stála nad schody, jako bych se chystala odletět, a ze všech oken v nedaleké nemocnici Milosrdných bratří co jich bylo vidět, svítilo jediné. Před pouhou hodinou jsem musela kolem něho procházet a vsadila bych se, že tehdy bylo zhasnuté. Chtěla jsem se zmínit, že tamtudy provázím, ale pak mi přišlo nedůležité, aby to věděl a k spokojenosti mi stačilo, že to sama vidím. I bez kabátu mi bylo horko, on se choulil v po krk zapnuté bundě, i když nevypadal zimouřivě. Neřekla bych, že je nevzhledný ani hezký, teoreticky můj typ, tmavooký a černovlasý, ale trochu podsaditý, jeho nos se mi zdál moc velký a asi mi trochu vadily jeho rumunské geny. Zřejmě k tomu měl nějaký důvod, nebo to nějak vyplynulo, ale najednou mi říkal, že měl čtyři ženy najednou, že strávil žhavé chvilky ve vířivce s jedním párem a že v Praze našel klub na swingers party, což se mi jako dvakrát přefocený film překrylo s jiným bazénem, klubem a hotelovým pokojem, které jsem si ale nechala pro sebe.

Vevnitř jsme seděli u jediného volného stolku hned u vchodu pod zešedlým plakátem opěvujícím krásu kubánských žen. Nejdřív mluvil o svém vzdělání a profesi a mně zatrnulo slyšet, že dělá totéž co Manuel, že i o tom stejně mluví, o náročnosti a o termínech, i o češtině, že se ji učit nebude, protože veškerý čas mu žere práce. A, ach bože, už zase, s Manuelem se prolíná i jiná historie, tento člověk mužského pohlaví a o deset let mladší než já už má za sebou zkušenost tajného agenta. Přesto, zvláštní, co mi u jednoho svíralo srdce, to mě u druhého nedojímá, co jsem jednomu toužila vynahradit něžností, to u druhého odráží lhostejná skleněná stěna. Čím to je, nevím, ale přitažlivost je vzácná, chuť přiblížit se někomu a ochota mít ho ráda je jako šafrán. Měl na sobě červeno-modrou kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy a džíny, mluvil o okultismu i o Kristovi, upíjela jsem svou sangriu a nejvíc mě potěšilo, že číšník, který se na mě nikdy nedívá, mě pozdravil, leč tam byl v civilu.

Venku, s mou cigaretou, ovíněná pouhými třemi hlty sladkého vína, jsem mu to řekla. Zase, nevím, jak na to došlo. Prostě nějak. Už ale neplatí, že řeknu, na cokoli se mě někdo zeptá, a na to jsem hrdá. O tom večeru jsem mu ale povídala. Bylo nás pět, čtyři muži a já. Nikdy před tím jsem je neviděla. Zapíjeli svobodu jednoho z nich, dlouhána s asijskými rysy. Pila jsem, se všemi až na budoucího ženicha jsem flirtovala, s jedním jsem hodně tancovala a příští den jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, že po pouhých sedmi lekcích strip & flirt dance jsem jim připadala svůdnější a smyslnější než všechny tanečnice u tyče. Pak ten, co se mnou tancoval, přišel s nápadem, ať je doprovodím na hotel. Ach, úžasná lekce džentlmenství, nikdo mi neublížil, nikdo mě nezneužil, vzorně a nevulgárně se postarali, abych se v pořádku dostala domů, přestože tři z nich po mně očividně toužili a skrytě možná i příští ženich. "Jenže víš, co je nejhorší? Že já bych s nimi šla. Chtěla jsem, aby si se mnou všichni najednou užili..." Ano, já vím. I já jsem temná. Moji muži mě jen odráží, jako bych hleděla do zastíněného horského jezera.

Vlastně pak přišel s tím nápadem, ať ho doprovodím na swingers party. Není divu, asi. Chvíli jsme o těch klubech mluvili, jak to tam probíhá a tak. Do toho se zničehonic podíval nad moje záda. "Hele, úplněk!" Trhla jsem sebou a se sevřeným srdcem jsem se obrátila. Byl tam. Vysoko, jasný a krásný. Bez ohledu na něho jsem Měsíci zamávala "Odpusť mi, promiň!" "Co to bylo?" "To je něco mezi mnou a jím," ukázala jsem hlavou na nebe a znovu řekla k obloze "Promiň". Jak by ne. Není to snad ani týden. Ozval se mi z Ameriky. Ptal se, jak se mám, psal, že na mě moc myslí a že mu chybím. Že v prosinci bude v Praze a chce se mnou jít na večeři. Podepsal se jako Měsíc se smajlíkem s přivřeným okem. Manuel. Je lepší než já a jeho city jsou víc opravdové. Měl pravdu, naše spojení trvá, i když není vidět.

Brzy nato jsme odešli, já nejistým krokem do něj zavěšená. Odjela jsem metrem domů, sama, bez vlkodlaka. Často si stýskám, že nevím, co je láska a že jsem ji nikdy nezažila. A přitom to možná není pravda. Je úplněk a já ve všech fázích Měsíce myslím na Manuela.

Druhý úplněk

Krvácím, milý Měsíci

pamatuješ

jak u tebe v ložnici

hodovali jsme

maso na svíci

a ráno se brodili

mou krví?

Včera, zlatý Měsíci

nechals mě v louži světla

a jako acylpyrin na lžíci

rozpustils obraz Manuela

Jeviště přede mnou, jeviště za mnou

Přicházím tam většinou z Kaprovy ulice a z Kafkova náměstí, a semtam taky z Železné, ale vždycky, když se přede mnou ten prostor otevře, jako bych ho viděla poprvé - zalknu se krásou, která tam je vystavená, všem na očích a přitom tak samozřejmá, až mi připomíná antické bohyně, celé nahé, krásné a smyslné a přesto i v myšlence nedotknutelné. Pokaždé zažiju radost, že to místo vidím, že tam jsem, pocit štěstí, že tam patřím, a úžas, že vstupuju na svoje jeviště. Kouřím a při chůzi napříč náměstím obhlížím kulisy a nasvícení toho dne, všechno je na svém místě, všechno je dokonalé, a jsou-li tam nevěsty a ženichové, musím se usmívat, jak své role berou vážně. Přitom tam jsou to skutečně jen role, malé rozptýlení, drobné pobavení před oponou, otočka a zašustění bílých šatů a úsměvy naaranžované do divadelního objektivu. Oni jediní si myslí, že je to vážně, že náměstí je tam kvůli nim a všechny reflektory namířené na ně. My ostatní - turisté, kočáry, koně, umělci, číšníci, řidiči vozítek, kočí a stánkaři - víme, že jsme tam právě jen ve své úloze.

Ani já tam nejsem jako Martina. Úzkou uličkou s kočičími hlavami vedoucí kolem Týnského chrámu a jeho severního tympanonu z jedné strany a kolem rodiště Karla Škréty a majetku popraveného pána Václava Budovce z Budova ze strany druhé, procházím do své šatny. Na rohu Týnské většinou potkávám prvního kolegu, pána menšího než já, drobounkého a neurčitého věku, sotva mě vidí, šátrá v kapse u kalhot, aby mi při pozdravu mohl dát do dlaně bonbony v zeleném obalu, s přáním, aby se mi líp mluvilo. Nikdy je nejím, ale jsem za ně ráda, protože mě někdo v houfu rolí rozeznává, vlastně mám v panu Zdeňkovi, který si někdy říká Sydney, svého fanouška. Občas se na mě dívá, jak pod tympanonem na kamenných schodech oficiálně vítám turisty na své trase a pak mi říká: "Poslyšte, vidět vás v akci, to je koncert!", v gotické sukýnce mu připadám jako Marlene Dietrich (to asi ty nohy, nebo už špatně vidí), ale nejčastěji si mě pochvaluje jako své morální vzpruhy. Čím to je, nevím, málokdy si řekneme víc než dobrý den-to je pro vás-děkuji. Ale když tam není, taky mi chybí - to je ta část Martiny.

Martina je nejvíc živá, když jdu do šatny. Blížím se tam a ona je čím dál víc stísněná. Nakouknu do obchůdku, kde se prodávají lístky na Prahu a spol. Je-li tam šéfová, oblije Martinu vlna nechuti a deprese, kterou musí rychle překrýt nátěrem úsměvu poslušné zaměstnankyně na cestě do práce. Šéfová plní svou roli skvěle, jenže ji nehraje. Je jako centrum, z něhož vychází černé světlo, něco neblahého a chobotnatého, co se vás pokusí stáhnout do bahna za nohu a nebo aspoň šlehnout. Její svět je jako propadla, temné prostory pod jevištěm, zaprášené a plné pavučin, o kterých mermomocí musí dávat vědět svým pohledem, tragickým úsměvem, vyhaslým zjevem. Kontakt s ní je jako kapky jedu do poháru, přinejmenším vám zkazí náladu, přinejhorším rozbolí hlavu. Vidím ji a je mi jí líto - takové prokletí!, ale zároveň si ji ošklivím, protože se v něm zabydlela, neumí jednat s lidmi a už to ani nezkouší, je politováníhodná jako zakletá černá víla.

Místnost na převlékání za jejími zády je uzounká, má zamřížované okno do dvora, je plná polic, klobouků a černých kabátů a je v ní nainstalovaná kamera, chladné oko, které může vidět, jak si stahuju tričko anebo navlékám punčocháče a mě tato role kupodivu dělá dobře, jen ji musím hrát dostatečně ledabyle, protože my herečky musíme být přesvědčivé. Stejně tam nikdy nestrávím víc než několik minut, volba kostýmu víc nezabere, závisí na části dne, trase, počasí a jen trochu na náladě. Ve dne je sportovní, červené tričko k čemukoli, večer se černě leskne jako plášť kouzelníka nebo se vlní jako temná květina na štíhlém stonku a jen odpoledne je bez klobouku. Pak kolem šéfové vyběhnu ven a rázem je ze mě průvodkyně.

Bylo ale pár týdnů, kdy to nebylo tak přímočaré. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Malým náměstím a Dlouhou byl jako živá tkáň, v níž průvodkyně monitorovala pohyb, barvy a tvary s citlivostí nočního vidění netopýra, a když na určitý jev narazila, zastavilo se jí srdce a uprostřed role si uvědomila, že je Martina. Někdy kvůli tomu dokonce i zapomněla text, ale to nevadí, naštěstí může hodně improvizovat. Když se ale zase dostala do role, byla ještě přesvědčivější, hýřila úsměvy a energií a byla šťastná. Ten prvek je asi stoosmdesát centimetrů vysoký (Martina neví přesně, nikdy jí nešly číselné odhady), jí každopádně připadá vysoký a statný. Nosívá mužné oblečení, rifle, botasky, trička a košile, což se Martině líbí. Nejvíc si ale na něm oblíbila, že je usměvavý a vtipný, humor dokáže vykouzlit snad v každé chvíli a často ji rozesmál. Umí být ale také mrzutý a zasmušilý a to pak Martina neví, jestli ho objemout (to se ale nehodí), nebo se klidit z cesty. Když se ale jejich pohledy zkřížily, usmáli se na sebe, nebo se jí letmo dotkl, bylo to, jako by v ní zapnul tajný generátor, skrze který podávala ještě lepší výkon. Dlouho ho vlastně vůbec nevnímala, byl to prostě druhý šéf a tím to haslo. To až postupně si všimla, že za ní chodí do šatny i ven, jen tak si popovídat, pak jí jednou bylo líto, když ho v zákulisí pár dnů neviděla, a pak se jednoho večera role změnily, stáli spolu před obchůdkem a kouřili a ona viděla, že v té chvíli se potkal unavený muž a něžná žena. Začali se spolu scházet, ne z její, ale z jeho iniciativy, rychle a tajně v bytech neurčených jim, ale turistům k přespání, byly to schůzky na hrnek kávy, na cigaretu, na polibek či dva a nic víc, rychle se vrátit do mumraje a do kanceláře, kde na Martinu čeká šéfová a na něho přítelkyně, spojená v jedné osobě. Chtěli být spolu víc, snad, i když on o tom víc mluvil než pro to něco dělal. Mátlo ji to, sama je jako bouře, když se naplní elektřinou, nedokáže čekat, musí proběhnout blesky, hřmot a liják, taková je prostě příroda a koloběh, aby mohla nastat duha. Trpěla a nechápala ho, cítila jeho ne a ano, jakousi zataženou brzdu a v nádherných světýlkách v jeho očích, když se s ní mazlil, vnímala hřbitovní svíci, hořící kdesi u zdi, ale zato s vytrvalostí věčnosti. Ne, nepřipadal jí šťastný, ne ale její vinou, ale volbou, něžností to chtěla zaplašit, ale nic nepomohlo, jakési trápení na něm lpělo a zůstávalo a o to nápadněji z jeho ironie vystrkovalo hlavu.

A bylo to jako morfologie pohádky. Hrdina je odloučen od rodinného krbu. Na své pouti potkává pomocníka (já doufám, že to byla Martina) a třikrát má možnost, aby se splnilo jeho přání. Oni se třikrát pokusili, vždy se změněnými kulisami. Pomocník dělal co bylo v jeho moci, použil všechna svá kouzla, aby hrdinu učinil šťastným, ale zakletí nepovolilo, princ kouzlem nikdy neprošel, na dosah jemu se zastavil, sklonil zbraň a ochable se posadil. "Udělej se mnou něco," nutil svou kouzelnou vílu, ale asi četl málo pohádek. Žádná moc nezasáhne toho, kdo nechce, kouzlo, světlé i černé, musí mít pootevřené dveře, podmínky musí být připravené. "Nemůžu, protože problém je tady," dotkla se podruhé jeho čela a později s hrůzou slyšela od šéfové jeho věty, naprosto stejná slova, až nevěděla, kde byla původní myšlenka, kdo ji od koho převzal a se zamrazením zjistila, že s ní celou dobu chodila i ona, osoba, kterou by k sobě nepustila a lásku jí nikdy nenabídla.

Tak pohádka skončila. Hrdina se vrátil k rodinnému krbu a bez jediného slova opustil svou dobrou vílu. Potřetí se s ní pomuchlal a už se nikdy neozval. Prostor ohraničený Ungeltem, Celetnou, Rynečkem a Dlouhou je teď jako živá, zanícená tkáň, kterou monitoruji s ostražitostí neprávem potrestaného psa. Pokud se objeví jistá postava, je mi smutno a uhýbám očima. V obchůdku se cítím nesvá a nepříjemně hned nadvakrát, protože tam teď hrozí šéf i šéfová a jejich myšlenková symbióza, dvě těla a jedna hlava. Ještě že jsme na divadle a moje role je stále žádaná a můj kus se stále hraje. Nejčastěji v klobouku a černém plášti nezpodobňuji nic menšího než ústa minulosti Prahy, která se jimi předvádí a chválí. Je to úžasná role, vášnivá, rozporuplná, tajemná, zábavná i odradivá. A i když hra skončí a světla zhasnou, jeviště je pořád impozantní. Ještě jednou po něm s cigaretou přecházím do šatny a divím se, jaké mám štěstí, že do této krásy svou maličkostí patřím. V šatně, kde žádnou kameru už nezajímá, jestli se oblékám nebo jsem polonahá, se změním cele v sebe, ale ani to nepomůže, abych beze zbytku rozuměla svým rolím, anebo Láďovi, Martině, Haně. Nevím třeba, co bych mohla udělat, aby se vrátily usměvavé okamžiky s ním, nevím ani, jestli jde v páru bydlícím pospolu pořádně rozeznat, kdo je kým.

Odcházívám z celodenního představení většinou vyčerpaná. Ještě pořád je mi líto, že se s ním už nepotkávám, že už mi nepíše, kam jsi mi utekla, koťátko. Opouštím svoje jeviště kolem pomníku Jana Husa dokola osazeného nočními návštěvníky, za svatým Mikulášem na chvíli spočinu v náruči Franze Kafky. Divadlo v noci vypadá temně a beznadějně. Mé roli lidé tleskají a i mi za ni platí, ale Martinu by asi nikdo nepochválil, a já ze všech nejmíň. Možná proto, že jí a ději prostě nerozumím, a nechápu, s jakými je to lidmi a co jí ukazují, zatímco proměny konfese, změny uctívaných, důležitý muž v čele, krov z šibenic popravených, interiér zdobený díly věhlasných umělců, věž dostavěná po staletích, duch venkovského děvčete ztýraného zlou paní, luxusní sousedé a hrob slavného hvězdáře se srozumitelně tyčí za mými zády.

První úplněk

Jsi na obloze

celý nahý

jako jsi býval v prostěradlech

můj drahý

jenomže svítíš

a tvůj podklad je tmavý

a tvé rány vidím

z odvrácené strany

Jsi na obloze

můj drahý

nevěrný nebo stálý

pořád nevím

leč v úplňku, nahý a osvětlený

i dnes jsi tajemný a nečitelný

jako bolest a láska

jedné ženy

Miláčku,

odpusť, že se neozývám, ale jsem na divném místě. Je to les, myslím, že od Antonína Slavíčka. Úplně tě slyším, jak se ptáš: "Ty nevíš, kde seš?" Nevím. Moc toho nevidím, protože hustě prší. Jsou tady ale maliny, které ti tak chutnají. Zahlédla jsem okolo červené skvrny. Což mi připomíná: odpusť, ale jednou jsem ti lhala. Ten malinový koláč, který jsem ti letos v létě donesla, jsem ti neupekla já. Koupila jsem ho v prodejně. Jen jsem si myslela, že bys mě za to mohl mít rád. To víš, ženská. Promiň, že píšu tak škaredě, ale myslím, že ve chvíli, kdy mě mistr maloval, už mu ochrnula jedna ruka. Ten les je barevný, ale není pěkný. Je promoklý, slizký a kluzký a mně je zima. Jsem chatrně oblečená. Prosím tě, jestli mě opravdu miluješ, jak jsi mi napsal, zkus mě najít. Budu čekat. Ach... snad tě to neodradí, ale... to nejsou maliny, co jsem viděla. Je to mistrova krev, tak, jak ji rozstřelila jeho zdravá ruka. A na mně teď je zapsat jeho poslední slova. "Moji nejdražší, nevím, budu-li mít za chvilku odvahy, ale jsem nadobro už bez naděje, že se pozdravím a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid..." Byl mladší, než jsi dnes ty, ale asi mu rozumím. Od chvíle, kdy jsi mě opustil, také nemám co ztratit. Škoda, že na jeho obraze budu věčná. Prosím, přijeď, rozřež mě a spal.

Tvoje Múza

Pro Měsíc, který odletěl

Říkával mi, že jsme spojeni a bude to tak, ať budeme kdekoli na světě. Prý dokonce i tehdy, až na světě vůbec nebudeme. Zvláštní, myslela jsem na něho, předevčírem, včera a právě když jsem dnes někomu říkala, jak se asi má a že jsem ho měla hrozně ráda, přišla jeho smska. Váhal prý, jestli mi má napsat, ale chce mi říct, že odjíždí a že jsem úžasná žena a když budu v Mexiku, že pro mě udělá, co budu potřebovat. Moje mexická láska, silná jako tequila, tenká jako quesadilla, pálivá jako paprička jalapeno, bolestivá jako mayský rituál a blízkostí připomínající vzdálenost mezi mými roztaženými stehny a rozdíl mezi dnem, kdy má menstruace začít a kdy začne doopravdy. Přesto, zdá se, že naše spojení funguje, přitažlivost temná jako gravitace, jako Měsíc posouvající pevninu od moře, zanechávající mořské hvězdice riziku vyschnutí, pokud se nepřizpůsobí pohybu vody. Ach, jeho pohyby... V noci byl tichý jako jaguár, odcházel z postele a mě budil pocit prázdnoty, dokud ke mě neulehl stín potažený hebkou kůží přes mohutné svaly, pod kterými jsem tušila zvláštní křehkost, tak neuvěřitelnou, že jsem si ji radši pletla s drsností. Přesto mě dojímal. Byl krásný až k posedlosti, v úsměvu se mu zračila míra upřímnosti a když se usmíval doopravdy, tvořil se mu půvabný dolíček kousek pod ústy z pravé strany. Usmíval se tak, když jsem se ho dotkla na ulici, překvapila ho nezvyklým gestem nebo když se mi něco podařilo. Zato když se zlobil, oči mu plály zase jako nočnímu jaguárovi a divže necenil tesáky. Neublížil by mi ale, nevztáhl na mě ruku, ani když jsem ho provokovala "No uhoď mě teda, uhoď mě!" Vlastně i ruce měl na to malé, neuškrtil by mě jednou rukou, kdyby mě chytil pořádně pod krkem. Byl veliký postavou a měl sílu, ale moje srdce vnímalo neviditelnou tíhu, smutek, který neschovala ani temná barva jeho očí, tragický osud, který s sebou vláčí možná už z pupeční šňůry. Vyrostl jako snad vyrůstají kdejaké mexické děti, v chudobě, s mámou a třemi mladšími bratry, které pomáhal živit sotva mu bylo devět. Později, kolem dvaceti, v době, kdy je snad normální se ještě tak trochu flákat, bavit se a balit holky, vstoupil v Mexiku do armády, do jednotky pro boj s drogami. Připadalo mu normální, že je tam cvičně mučili, divil se, že při těch slovech trpím. Ano, ty zničené nehty na obou nohou... Nejsem blbá, nikdy jsem nevěřila, že je to z fotbalu, nakonec ani tomu, že různé viditelné rány po těle má z paintballu. Přesto se zdá, že ho ta zkušenost posílila. Nebyl jako já, věčně hledající stezky a cestičky vstříc osobnímu štěstí, nikdy si nestěžoval, uměl zatnout zuby a dělat cokoli je potřeba, cokoli život přinese a žádá, i když to není žádná pohádka. Obdivovala jsem to na něm i nenáviděla. Připadalo mi, že touto filozofií dobrovolně přijímá osud mezka, cokoli se na něho naloží, nese jako osel, místo aby zjistil, že je krásným a vzácným závodním koněm, který si zaslouží, aby se měl dobře za to, co sám od sebe umí a jaký je. Tyto vize mu byly vzdálené, jako by ze všeho nejmíň důležitý byl právě on, Manuel. Jeho tělo ale mluvilo za něj, volalo po pozornosti a péči, blikalo jako červené varovné kontrolky ať už jeho notorickou nespavostí, nočními můrami, zažívacími problémy, bolestivými koleny a čas od času impotencí. Hladívala jsem ho, líbala, vískala v krásných vlasech, masírovala a objímala, jako bych mu chtěla dopřát péči, kterou jeho tělo mělo dostávat od něho samotného, jako bych ho chtěla zaplavit tím, co měl dostávat od nepřítomné manželky a dětí a možná ještě mnohem dřív od otce a matky: spoustou přijetí a lásky. Říkávala jsem mu při tom, že nemůžu uvěřit, že se dotýkám někoho tak krásného. Jeho tělo mělo moje rádo, zpravidla, v dobrých časech, dvakrát večer a ještě jednou ráno. V jeho náruči: prožitek síly, tíhy a tlaku mužského těla, extáze, při které nevnímal, jestli škrábu, křičím nebo sténám, vědomí, že už mi neříká "mi amor" jako poprvé, styl, který napadá hlavně Latinoameričana, semknutí tepající jako srdce mezi nohama. Bohužel, měla jsem pocit, že těžiště jeho srdce spočívá právě jen tam. O sobě příliš nemluvil, na mě se nevyptával, o sobě chtěl vyprávět tak postupně, že na to málem nevyšla řada. Ke konci jsem ho překřtila na Měsíc a sebe na Mořskou hvězdici. Jsme příliš vzdálení, já nevím, co se děje u tebe na nebi, ty netušíš, čím hýbají moje vlny. Nemám žádný vliv na tvé nebeské události, milý Měsíci, a ty neovlivňuješ, co se děje Hvězdici, psala jsem mu po roce nebesko-mořského tance s několika přílivy a odlivy. Pohádka dopadla špatně. Zakletí zůstalo nezlomené, Hvězda spadlá z nebe zůstala na dně moře. A Měsíc? Prochází svými fázemi, dorůstá a zase ubývá až k nespatření ze žalu nad něčím, co měla jedna hvězda, kterou neopatrností shodil tak, až se dotkla mořského dna a zůstala tam. Vždycky jsem tě měl rád mnohem, mnohem víc, než jsem kdy dal najevo. Možná se ptáš, proč jsem to nikdy nevyjádřil, ale nejde mi to, vím, že je to moje slabina. Vím taky, že je to špatné, ale chci abys věděla, že jsi pro mě nebyla jen flirt, něco povrchního, byla jsi žena, kterou jsem... Jenže z nějakého důvodu to nedokážu otevřeně říct. Vždycky ale budeš v mém srdci, vždycky budeš moje obloha, zračí se jednou od úplňku vzkaz na vlnách. Hvězdice z mořského dna vzkaz přijímá a najednou jí vadí slaná voda, v níž je tak dlouho doma, a písmena se rozpíjí. Jsou chvíle, magické, tajemné, kdy hvězdice ožívají a kvetou jako poupata. Naše hvězdice je už ale opatrná. Děkuju, že to teď říkáš. Kdykoli zahlédnu Měsíc, vždycky si na tebe vzpomenu. Ta věta zní jako slib, stejně jako jeho slova o spojení mezi námi zní jako jistota. Kdo ví, kde a co vůbec, je pravda. Domýšlím se jen, kde teď je a s kým, ale přeju si, aby byl šťastný, tak jako on si přeje, abych já byla šťastná. A bez ohledu na to, jaká je naše oběžná dráha.

Vítěz bere vše, část 8 - THE END

Milý Františku,

mám pro Vás tu nejlepší zprávu na světě! Petr mě požádal o ruku a já jsem souhlasila! Vlastně jsem k tomu byla rozhodnutá už dávno před tím, než mu to vůbec přišlo na mysl. On nad tím takto asi nepřemýšlel, věděla jsem ale, že je to jen otázka času. Okamžik, kdy se mu rozsvítilo a on si uvědomil, co udělá, jsem ovšem poznala naprosto přesně. Bylo to v posteli, jak jinak. Vykoupali jsme se a šli jsme si lehnout a vlastně jsme se ani k ničemu nechystali. Cítili jsme se totiž tak blízcí, důvěrní a naplnění, že se zdálo, že nic víc není zapotřebí. Možná to způsobil nějaký pohyb, povzdech, nebo jen myšlenka, ale najednou se mezi námi rozpoutala vášeň jako uragán. Bylo mi jasné, že něco strhne, smete a zboří, a až přejde, nic nebude takové jako dřív. Jedno staré rčení totiž praví: „Jak nahoře, tak dole.“ A já jsem to teď na vlastní kůži zažila. „Miluju tě,“ křičel, zatímco dole plival a prskal totéž, a volal moje jméno. A to, co měsíce prožíval ve slabinách, se mu poprvé zračilo v očích jako poznání. Vyslovil se tři dny poté. Sám řekl přesně to, co jsem už dlouho měla na srdci. Ani Vám, Františku, nedokážu popsat, jak jsem od té doby šťastná: protože vím, s kým chci být a duší i tělem patřím jednomu muži – přesně jak jste si přál.

Doufám proto, že teď už nebudete proti, abychom se znovu vídali a že mi nebudete bránit, abych Vám přijela popřát k narozeninám. Ráda bych s Vámi při té příležitosti pro Vás vybrala nový koupací plášť. Ten, který jste měl na sobě, když jsme se seznámili v lázních, by si zasloužil vyměnit, a k osmdesátinám rozhodně patří pěkný dárek. A Vy ho určitě ještě hodně užijete, nemám pravdu?

Vítěz bere vše, část 7

Brzy poté, co osaměl, zastavil a hleděl před sebe. Tak ona ví, jak se doopravdy jmenuju, říkal si. A věděla to zřejmě od začátku. Hned mi bylo divné, že mi po dvou minutách na internetu na sebe dala číslo. Nikdo to nedělá, nikdo. Kdyby o mně nevěděla i ostatní věci, určitě by se vyptávala, snažila by se ze mě něco vytáhnout. Ostatně, neprořekla se několikrát? Třeba tehdy, když si manželka uprostřed týdne usmyslela vyjet si lodí, a on s ní proto musel zrušit rande. Vymlouval se jí na obchodní jednání, ale ona se smíchem řekla: „Stejně budeš někde u jezera!“ Nebo tehdy, když se porouchala jejich bílá fabie. „Jak já jenom zdůvodním, že trčím uprostřed lesů v neznámým autě?“ přemýšlel před ní nahlas. „Řekla bych,“ pronesla tajnůstkářsky, „že ten, kdo ti z ní odnesl naši úžasnou chlupatou deku, se nebude moc vyptávat“ a jemu se okamžitě vybavil starší syn, před kterým skutečně nic netajil. A vůbec, nebylo největším důkazem, že se mu neomlouvala, nic se nesnažila vysvětlit? Nejhorší podezření se mu spojilo v jistotu. Oddechl si, že odolal pokušení říct jí o Otovi a pozvat ho s nimi do bazénu. Byl rád, že s sebou jako překvapení jednou nepřivezl dávnou kamarádku a místo jednoho rande ve třech měl dvě ve dvou. Přemýšlel ale co teď. Co s ní. Dobře šukala. Povzdechl si. No, ale nebyla první a dá-li bůh, ještě pár let nebude ani poslední. Přiznala se mu, že ho miluje. Věřil jí to. Jsou chvíle, kdy ženská nelže. Na to se mu bude dobře vzpomínat, vždyť vypadala tak nedostupná. Ale jiná na rozdíl od ní aspoň nebude nebezpečná. Chvíli si dá pauzu. Vyčistí vzduch, zklidní prostředí. S ní musí skončit. Zamyslel se nad tím jak. Rozhodl se setrvat až do konce u své verze. Nikdo z něho nikdy nevytáhne žádné přiznání, ani nic co by se mu mohlo podobat.

Po několika dnech jí poslal zprávu: Milá Štěpánko. Pořád nedokážu přenést přes srdce to, co se minule stalo. Víš, co myslím. Mě jsi jménem nikdy neoslovila. Fyzicky jsi se mnou, ale miluješ někoho jiného. Asi teď řekneš, že kvůli tomu jsme se přece neseznámili, a máš pravdu. Jenže u mě se to tak vyvinulo. Už to nezvládám a ty takhle stejně nejsi šťastná. Proto si myslím, že bude lepší, když už se nebudeme vídat. Odpusť a líbám, Petr. Čekal, že se ještě párkrát ozve. Tipoval si, jestli se bude omlouvat, jestli ho bude přemlouvat, nebo jestli snad výjde s pravdou ven. V každém případě si byl jistý, že argument zlomeného srdce přebije cokoliv, a ještě to bude ona, koho bude hryzat špatné svědomí. I v tomto ho překvapila. Už o ní nikdy neslyšel.

Vítěz bere vše, část 6

Nikdy by to nepřiznal, ale lámal si s ní hlavu. Už za ní jezdil dva měsíce a pořád mu byla v každém ohledu záhadou. Netušil jak se jmenuje. Uvažoval, že je možná slavná, nebo aspoň známá v určitých kruzích, a proto si hlídá identitu. Nevěděl, jestli pracuje nebo čím se živí. Scházela se s ním naprosto kdykoliv. Nedokázal odhadnout jestli je, nebo někdy byla vdaná, jestli momentálně někoho má. Nevěděl, proč se stýká s ním. Když to na ni přišlo, byla vášnivá a náruživá k neudržení, ale nikdy, ani jednou jedinkrát se s ním neudělala. Pro slast to tedy nebylo. Jenže ani o něho nejevila pořádný zájem. Byla vtipná, slušná a přátelská, ale v životě mu nepoložila jedinou otázku ohledně jeho soukromí, práce nebo volného času. Když jí chtěl zavolat, jen tak, aby ji slyšel, udiveně se ptala „A proč? K čemu by nám to bylo?“ Na zprávy odepisovala jen tehdy, když potvrzovala rande.

Změkla naprostou náhodou. Den před tím, než měl jet za ní, dlouho do noci se převaloval a vymýšlel, čím by ji zochotnil a zpoddajnil, až kvůli tomu zaspal a ráno se nestihl oholit. Hlavně že sraz stihl včas, nechtěl ji nechat čekat, ona vždycky chodila přesně. Nasedla k němu do fabie a když se chtěli na přivítanou políbit na tvář, zarazila se. „Páni, tobě to ale sluší!“ řekla uznale a obdivně se na něho dívala. „Myslím, že by ses měl přestat holit. Nebo ne, ne úplně, ale knír, knír by ti strašlivě slušel!“ Podruhé toho dne zazářila, když navrhl, aby si zajeli na nedalekou nudapláž. „Ty se rád koupeš?“ „Strašně! Kdykoliv a kdekoliv se naskytne příležitost. Vlezu do každé vody. A skoro za jakéhokoliv počasí!“ „No tak to je úžasný,“ usmívala se a poprvé mu srdečně tiskla a hladila ruku.

Den se jim skvěle vydařil. Na celé nudapláži byla bezkonkurenčně nejkrásnější objekt, ale čím víc se na ni ostatní dívali, pozorovali a pochvalně komentovali, tím víc se držela u něho, až ho odvedla do odlehlé části, kde byli sami. Krásně se na něho usmívala, když už to nemohl vydržet a musel skočit do vody. Když se vrátil, pečlivě ho sušila ručníkem a poté natírala opalovacím krémem. Když ji vybídl, aby si s ním šla zaplavat, nadšeně souhlasila a jak to jindy nedělávala, najednou se mu věšela kolem krku, až se mu ve vodě kolem pasu ovinula nohama. „Udělám ti to tady, chceš?“ řekla zastřeným hlasem a on ji nepobízel dvakrát.

O deset dní později, když přišel čas další schůzky, přijel vyzbrojen. Pod nosem měl to, co se mu podařilo vypěstovat jako knír a to byla první trefa. Zálibně se na něho podívala, vousy mu pohladila a poprvé mu dala pusu na ústa. Druhý trumf zahalil do roušky tajemství. Oznámil jí, že pro ni má překvapení a že by byl rád, kdyby si kvůli němu v jisté chvíli nechala zavázat oči a pak se sebou nechat udělat cokoliv, než jí oči odváže. Dušoval se, že se jí nic nestane a překvapení bude příjemné. Na očích jí poznal, že rozezněl správnou strunu. Byla zvědavá a těšila se. Dovezl ji před jakýsi rodinný barák a tam jí dal přes oči šátek. Slyšela, že je kdosi pustil dovnitř, ale potom osaměli. Všude bylo hrobové ticho. Vyšli po schodech a on jí vyzul boty. Na chodidlech ji zastudila dlažba. Vedl ji dál a pak ji pomalu a opatrně svlékal. Byl při tom skoro dojatý, zdálo se mu téměř, jako by připravoval pannu k nějakému posvátnému obřadu, a proto ji co chvíli pohladil po tváři, líbal jí ramena, prsa, břicho a hladil nohy. Nato ji odvedl do koupelny, kde ji pečlivě umyl. Neměl to v úmyslu, ale přesto nezabránil tomu, aby se mu péro každou chvíli neotřelo o její stehno nebo břicho. Vždy jen pootevřela ústa a vydechla. Další chůze po studených dlaždicích, kde ji pozorně podpíral, aby neuklouzla. Otevřel dveře. „Vítej v ráji, Evo,“ zašeptal jí a sundal jí šátek. Nadšením vykřikla a oči jí zářily. Asi by ho byla objala, ale on v tu chvíli spouštěl vodopád, který se prostorem rozlil jako oslavný zpěv. Následoval přípitek šampaňským a jen co vyprázdnil skleničku, skočil do bazénu. Okamžitě ho následovala a dožadovala se je jeho těla a spojení. Z vody nevylezli snad dvě hodiny. Zato se pomilovali v protiproudu, způsobili bouři na mělčině a překřičeli vodopád.

Tím začalo jejich rajské období. Vzájemně se svlékali a společně se sprchovali. V bazénu mu masírovala chodila, venku na dece záda a láskyplně ho při tom líbala do šedin. Bradavkami mu přitom přejížděla po mokré kůži, takže se většinou obrátil a na oplátku pořádně zmasíroval on ji. Někdy ale jen leželi na vyhřívané podlaze, tiskli se k sobě a objímali. Často mu při jakékoliv příležitosti přikládala dlaň na tvář a prsty se zlehka dotýkala jeho kníru. Jako by ze zavřenýma očima testovala, jestli je to stále ještě on.

Měl pocit, že už je nemůže potkat nic lepšího. Byl už ale na světě dost dlouho, aby ho zároveň nezneklidňovaly jisté obavy. Jak dlouho takto můžeme vydržet?, ptal se sám sebe. Kam dál se to může posunout? Jaký nový obsah jí můžu nabídnout, když toto nemůže stačit věčně? Částečně to dokázal házet za hlavu, co ale opominout nedokázal, byla starost, jak dlouho to vydrží on. Překvapovalo ho, jaký s ní podával výkon. Jako by se v něm slila energie jeho samotného, když mu bylo třicet, se zkušeností bezmála o desetiletí delší, a obě vydávaly ty nejlepší plody. Toto už ale přestala být jednorázová akce. Bál se, kdy se projeví únava materiálu.

Došlo na to, když to vůbec nečekal. Kvůli její periodě a jeho obchodním cestám spolu nebyli víc než dva týdny. Přijel za ní rovnou z Německa. Dobré znamení bylo, že mu odpustila jeho volkswagen. Byl unavený, ale těšil se na ni. Oba se shodli, že chtějí do oázy, vyzkoušet v ní novou komůrku. Byl to vlastně pokojík s velikou postelí a ledničkou s občerstvením. Jediné další příslušenství byla koupelna, velikostí odpovídající celému pokoji. V ní na ně čekala vířivá vana. Nadšeně se pustila do přípravy koupele, pečlivě volila teplotu, vybírala pěnu s nejlahodnější vůní a dala nahřát osušky. Když spolu vklouzli do vody, pocítil netečnost a dřímotu. Omývala ho žíňkou, masírovala ho po těle a vlastními údy a kůží mu dělala zábaly, bylo mu to příjemné, velice příjemné, ale – nic víc. Věděl, že je zle. „Kočičko...,“ ozval se váhavě, „jsem strašně utahanej, asi dnes budu potřebovat víc času...“ „Ale vždyť na tom vůbec nezáleží!“ řekla bezstarostně a když později leželi v připravené posteli, jako by pro sebe dodala „Myslím, že tě mám takhle dokonce radši.“

Jak jí toto mohl neoplatit? Otočil ji na záda a přestože hlavou sestupoval dolů, stále zřetelněji se před ním rýsoval vrchol pahorku, pahorku, který se rozhodl zdolat a pokořit. Nejdřív vykřikla a ve vzduchu se na chvíli vedle sebe zachvěly tóny zděšení a vzrušení. Pak dojatě pronesla: „Myslela jsem, že jsi zapomněl... Slíbil jsi mi přece, že mi aspoň vylížeš piču...“ Na nic takového si nevzpomínal, vlastně už měl v hlavě úplné prázdno, prázdno, kterým se jako ozvěna rozléhalo vy-lííí-zat-zat pi-ču-pi-ču-pi-ču, znovu chtěl tu ozvěnu rozezvučet a zaslechnout, hledal ji v jejích útrobách, ale ozvěna si s ním hrála, chvílemi mu vybíhala naproti a pak se zase schovávala, až ji hra omrzela a začala rozmrzele postávat v prostoru. „Tak už mě proboha chyť“ začínala se mračit, postřehl, že se v pohybech kolem něho začíná hromadit neklid a nelibost, lahodné tóny začínaly kolísat k bolestným a odmítavým polohám, cítil, že se schyluje k strašlivé katastrofě, pokud nezasáhne, a polévalo ho zoufalství, protože ozvěna slábla a mizela, až se dočista ztratila. Zoufale vyhlédl ven a najednou ji zřetelně uviděl před sebou, seděla na vyčnělém korálovém útesu a on ji vzal něžně do úst. Ještě mu na ústech zmohutněla a pak pukla a vylila mu celé své srdce. „Miluju tě,“ uvědomoval si z dálky dívčí hlas, „miluju tě, Františku!“

Byla to poslední zásadní slova, která mezi nimi byla vyslovena. Jako by tím bylo řečeno vše. Ona mluvit nepotřebovala, byla klidná a uvolněná. On nevěděl co říct. Doznívalo v něm zakusené zemětřesení. Rozloučili se jako obvykle.

Vítěz bere vše, část 5

Milý Františku!

Objevili jsme s Petrem úžasné místo! Představte si, že přímo v předměstí Bornu máme opravdickou oázu! Když k ní přijedete, vypadá jako rodinný dům, ale potom příjde majitel, úplně obyčejný chlápek, kterého byste typoval tak na opraváře ledniček nebo stěhováka, a odemkne nenápadné postranní dveře. Vejdete dovnitř a čeká vás dlouhé schodiště vzhůru. Vystoupáte tedy nahoru. Další dveře. Za nimi vydlážděná hala, která vede do sprch, toalet a převlíkáren. Tam se s Petrem poslušně vysvlékneme a způsobně vysprchujeme, a čekají nás další schody. Otevřeme poslední dveře jako u zakázané komnaty a – jsme v ráji. Před námi se rozprostírá průzračný vyhřívaný bazén obklopený rostlinami. Ve vodě se dají nastavit bublinky, masážní proudy nebo vlny. Na čelní stěně z kamenů zurčí vodopád, další stěnu tvoří řada zrcadel. A vzadu v malém výklenku čeká lednice plná šampaňského, ovocných šťáv a jiného pití, a proutěná křesílka k posezení. Jenom ten opravář ledniček tam samozřejmě už dávno není. Celý prostor je jenom náš. Můžeme tam být jak dlouho chceme, tedy na jak dlouho si zaplatíme. Říkala jsem Vám ale myslím, že Petr má úspěšnou firmu, takže ano, můžeme tam být tak dlouho, jak se nám jen zlíbí, a dělat si, co srdce ráčí.

Když jsem tam poprvé s Petrem vstupovala, oba jak nás pánbůh stvořil, vážně jsem si připadala jako Eva s Adamem, jako jediná žena na světě! Nikde nezažívám takový pocit svobody a volnosti. Kde jinde se v dnešní době dá chodit po libosti nahý a laskat se jakkoliv se vám zamane? Ta možnost jako by sama vybízela k ochutnávání plodů, kterých bychom si jinde nevšimli! Františku, snad na každý centimetr toho poschodí už mám smyslnou vzpomínku. Když vejdeme, hned v zrcadle po levé ruce vidím, jak si před odchodem narychlo připínám naušnice, ale můj milý mi z ničeho nic vykasává šaty a ve stoje, narychlo, naposled ještě mě páčí zčerstva ztvrdlým klackem a kovová spona jeho koženého opasku mě při tom studí na holé kůži. O krok dál vidím, jak mě něžně v náruči přenáší na záchod, čeká, až se vyčurám a pak mě stejně jemně přenáší do koupelny, kde mě omývá. V druhém sprchovém boxu jsem už ale já, celého ho mydlím voňavou pěnou, jeho ocas se mi při tom zvedá na pozdrav a já se musím silou vůle držet, abych tu živou věc nepopadla, neosedlala a pořádně se na ní neprojela. Pak schůdky k bazénu. Sedím na nich, nohy doširoka roztažené, zatímco můj miláček přede mnou nábožně klečí a jako růženec zasunuje mi do zadku šňůru perleťových kuliček. Jen co skončí, divoce do mě pronikne a já cítím jakoby by se ve mně proháněly dvě lochnesky, je to jako divoká jízda kočárem po dláždění plném kočičích hlav, kdy vám celé tělo trne i drnčí zároveň. Pak samotný bazén. Zážitky zmnožené odrazy v zrcadlech. Soulož pod vodopádem je jako němý film, zoufalý boj hluchých těl. Zato sedět na zemi před svým milencem, pohodlně usazeným v křesle, a pouhými ústy mít nad ním veškerou moc, se vyrovná pocitu císařovny nad rozlehlou zemí. Obzlášť když vím, že jen vsunutím prstu do jistých míst mu můžu udělit milost, nebo ho připravit o hlavu.

Vítěz bere vše, část 4

Začali si dávat sraz za městem. Většinou ji zastihl někde u silnice. Přibrzdil u ní svoji novou bílou fabii, stáhl okýnko a zeptal se: „Dobrý den, slečno, nechcete svézt?“ Když to udělali poprvé, šibalsky jí zajiskřily oči. „Nechci svézt, ale svést by se mi docela hodilo.“ Nastoupila si a sedla si vedle něho. V tváři najednou vypadala napjatě jako skutečná stopařka. Skoro se bál, že začne dělat scény, když na ni sáhne, ale stejně jí položil ruku na stehno. Stín napětí jí v obličeji vystřídal smutek. „Hned v prvním dni dovolené se naučil přehazovat rychlosti levou rukou, aby nemusel zvedat pravou dlaň z jejího klína...,“ pronesla a znělo to jako citace z divadla nebo nějaké knížky. Brzy na to se ale svezla do sedadla a k jeho překvapení si opřela hlavu o jeho rameno. Oči měla zavřené. „Zazpívej mi něco,“ zašeptala, ale naštěstí nenaléhala, ani neprotestovala, když místo toho slabounce pustil hudbu z rádia. Dostala ho do rozpaků. Nevěděl ani kam jet, ani co s ní udělat. Vyhrnul jí sukýnku a hladil ji po stehně. Nebránila se, ale ani to nevypadalo, že to s ní něco dělá. Pod lemem sukně zahlédl okraj lesklých bílých kalhotek, ale neodvažoval se k nim přiblížit. Chvíli jeli mlčky. Pak řekl: „Kdykoliv spolu někam pojedeme, nikdy pravou ruku neoddělám z tvého klína.“ Ihned zvedla hlavu. Viděl, jak se jí v očích hromadí slzy, ale najednou se naklonila a začala ho líbat. Taktak zastavil na nejbližší boční lesní cestě. Jen to udělal, mezi polibky na něho přelezla, sundala si blůzku a stáhla kalhotky, rozepnula mu kalhoty a vyndala ptáka a hned si na něho nasedla. Byl by si ji napoprvé radši užil víc a pomaleji, ale v této pozici ho měla v moci. Přirážela na něho jako divá. „Budu stříkat..., slyšíš, napálím to do tebe...,“ chtěl ji varovat, ale byla úplně mimo. „Ano, vystříkej mě, ...miláčku!“ Buď vůle tvá, jen doufám, že nejsi nemocná, vybavilo se mu nejasně. Bože, jako bych nevěděl, že pud sebezáchovy je proti chtíči takhle maličkej, potřásal nad sebou později hlavou.

Když splnil, co slíbil, prostě z něho slezla. Shrnula sukýnku a vylezla z auta, aby se vyčurala. Vystoupil za ní a díval se. Bez pohnutí mu hleděla do obličeje. „Můžu tě osušit?“ zeptal se. „Jasně.“ Opečovával ji jemnými ubrousky, z kterých co chvíli vyklouzlo jeho semeno. Smála se, ale kdyby se jednou rukou snažil zavázat si boty, asi by to vyšlo nastejno. Přitulila se zase až v autě. Když jí položil ruku do klína, vzala mu ji do dlaní a vydechla, jako by byla nesmírně šťastná. Neodolal a ještě jednou zastavil v lese. Tentokrát bylo po jeho. Nechala se. Ale to je tak jediné, co by o tom mohl říct.

„Zajdeme někam na oběd?“ zeptal se na zpáteční cestě.

„Promiň, ale nehodí se mi to.“

„Mám tě zavézt domů?“

„Ne, vysaď mě někde ve městě, prosím tě.“

„Co tam budeš dělat?“

„Mám ještě nějaké pochůzky.“

„Kdy se zase uvidíme?“ ptal se a musel se kvůli tomu málem vyklánět ze dveří, kterými vystoupila.

„Dáme si vědět, jo?“ řekla roztržitě, zatímco jemu se napětím cukal koutek úst.

Takto proběhlo zhruba pět schůzek. Pak ale objevil něco, na co fakt zabrala.

Vítěz bere vše, část 3

Milý Františku!

Já jsem Vám tak šťastná! S Petrem je to čím dál lepší. Je krásné počasí a tak pořád jezdíme na výlety. Moc toho ale nevidíme, máme oči jen jeden pro druhého. Je to ta nejvášnivější láska, jakou jsem kdy měla! Představte si, že jsem nadobro přestala nosit kalhotky. V okamžiku by skončily někde pod sedadlem. To víte, ze začátku mi to bylo líto, víte, jak ráda předvádím svoji sbírku dráždivého prádélka, ale prostě to nemělo cenu. Sejdeme se a v mžiku mám jeho ruku mezi nohama. Je to strašně krásné a vzrušující, jako by se na mě napojoval. (Když zapojujete nějaký elektrický přístroj, říkáte taky, že se musí strčit do šťávy?)

Přitom je úplně lhostejné, kde jsme. Můžeme jezdit po Bornu nebo si vyjet za město, vždycky je to stejné. Někdy jako v mlze vidím, že se kolem nás míhají jakési tváře v tramvajích nebo trolejbusech, ale je mi to jedno. Cítím jenom jeho prst nebo prsty v mém těle, cítím, jak jsem ihned mokrá a nadržená a občas se zaslechnu, jak vrním nebo sténám. Sem tam tu ruku popadnu a dám si její prsty do pusy, olížu je a osaju, vidím při tom, jak soustředěně řídí a zároveň se bolestně usmívá, ale jen co ji pustím, už se mi nelítostně zarývá zpátky, nedopřeje mi oddechu.

Většinou brzy nato zastavíme a vrhneme se na sebe. Pokaždé mi to připadá jako věčnost, i když ve skutečnosti jízda trvá třeba jen deset patnáct minut. Vlastně se spíš já vrhám na něho, on mě odstrkuje a mučí, prsty mu ve mně lítají a čvachtají, ale já chci jeho, jeho!, až když jsem na pokraji pláče, vsune se do mě, je to taková slast, přimykám se k němu, tisknu ho a stahuju, ale stejně mi připadá tak daleko, tak daleko... Každý jeho pohyb je bolest i rozkoš zároveň, pohyb ven – ach ne!, pohyb dovnitř – ach ano!, až k zešílení. Proto miluju ten okamžik ustrnutí, kdy už není žádné sem-tam ale jenom tady a teď, je ve mně a prožívá velký třesk, po kterém v mé dutině vykvétá milión orchidejí. Přesně jako v té písni. Oh melt, my lover, melt!

Pravda, někdy se chováme jako šílení. I na vycházku s cílem vidět slavné poutní místo neseme pod paží deku (ta deka je červená a na všem zanechává rudé chmýří). Už tam jezdíme měsíc, ale kostelní zvony nám pokaždé zničeho nic začnou burácet v uších zrovna ve chvílích, kdy si myslíme, že jsme mimo čas a prostor, a my se probíráme kdesi na svahu za kostelem, celí pokrytí červenými nitkami.

Ovšem na zpáteční cestě, když jsme zklidnění, vybouření a šťastně zmalátnění, pomalu projíždíme krajinu, díváme se, jak se kde žije a říkáme si, jak a kde by se líbilo trávit život nám. To, že máme skoro stejné představy, mě už ani nepřekvapuje, ale raduju se z toho a cením si toho neuvěřitelně. Františku, myslím, že jsem našla toho pravého!

Vítěz bere vše, část 2

Čas od času ho popadá neklid, potřeba větřit, nasávat vzduch, zachytit stopu, rozhodit sitě, políčit past a pak rozechvěle čekat na kořist. Nejradši kořist klátí přímo, bez těch serepatiček okolo, ale to jsou vzácné kusy. Takové, kterým se nemusí předstírat, že na místech, kterými mají projít, bují samá čerstvá tráva a na konci je čeká čirá studánka. Takové kusy ví, co je čeká, jsou silné, schopné a hrdé, a banální lsti jsou jim k smíchu. Člověk nad nimi nemůže vyzrát. Musí je přesvědčit. Musí je získat. A navábit. S kamarádem to provozují jako oblíbený sport. Tentokrát byla řada na něm sehnat nějaké samičky pro ně pro oba. Zase jednou dostali chuť na nějakou společnou sprosťárnu. Proto do elektronické džungle vyslal výzvu: Dva nemravové hledají dvě nestydy.

„A k čemu přesně?“ napsala mu. Hlavou se mu mihl obrázek krásné, plaché laně. Chce na louku, ale obezřetně si zjišťuje odkud vane vítr. Nemíní na ní narazit na nějakého kance. Hlavně ji nevyplašit!

„Ahoj! A máš kamarádku, nebo jsi sama?“

„Sama. Nevadí?“

„Nevadí. Odkud jsi?“

„Z Bornu. A ty?“

„Z Práhu.“

„Hm, to je dost daleko...“

„Kdepak! Žádný problém! Dvě hodiny po dálnici. Kolik ti je?“

„34.“

Aha, takže čtyřicátnice.

„A tobě?“

Hlavně ji nevyplašit! „Promiň, padá mi servr, budeš tady zítra?“

„Ne. Ale jestli chceš, zavolej.“

Pak dorazilo její telefonní číslo a odhlásila se. Ani nečekala na to, jestli kecá, nebo ne.

V Bornu byl za dva dny. Jestli ho tam zavedla falešná stopa, chtěl to vědět hned. Nerad se těší zbytečně. Za tu dobu, co s Otou loví, ví, co často chodí na inzeráty. Čekal ledacos, ale toto ne. Kdyby mu neřekla, že je jí přes třicet, hádal by jí o dost míň. Byla hezká, dokonce moc hezká – upravená, pěkně učesaná a nalíčená. Postavu měla štíhlou, ale prsa jí na první pohled odhadl nejmíň na pětky. A zaručeně pravé pětky! Podala mu ruku, ale pusu si nechala dát jenom na tvář.

„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“

Zarazila se. „Je to tak důležité?“

„No, nějak ti říkat musím.“

„Jaké jméno se ti líbí?“

„Štěpánka.“

„No tak mi říkej třeba Štěpánko. A jak mám říkat já tobě?“

„Já jsem Petr.“

„Ahoj Petře.“

Seděli ve vyhlídkové kavárně s pohledem na střechy.

„Poslyš... Štěpánko. Kde je ulice Pod vrbami?“

„To slyším poprvé. Ale můžeš si to zkusit najít dalekohledem.“

„To bysme ale nemuseli stihnout. Protože já jsem tam pro nás za hodinu objednal vířivku.“

„No tak na to zapomeň! Myslíš si, že když tě vidím hodinu, že s tebou půjdu do vany?“ Fakt byla naštvaná.

„Ale já jsem nemyslel, že bysme hned... Ale že bysme se třeba jenom pomazlili...“

„Ne, ne. Od té doby, co jsem viděla poslední film Woodyho Allena, nepůjdu s cizím chlapem sama do uzavřeného prostoru.“

„Co se v tom filmu stalo?“

„Ale, paní si k sobě do bytu pozvala chlápka, ten ji vysvlíkl, přivázal k posteli a pak... na ni šel na velkou. A ona tam tak ležela, dokud ji někdo neosvobodil. A myslím, že ji objevila sestra.“

Tak šli aspoň do parku. Seděli a klábosili a kolem nich se líbaly a objímaly dvojice.

„Nechceš je napodobit?“

„Ne.“

„A odvézt tě domů mi dovolíš?“ ptal se po dalších dvou hodinách a obědě.

Váhavě, ale souhlasila.

Na parkovišti se rozhlédla.

„Jaké máš auto?“

„Zelený volkswagen.“

„A bílou fabii radši nemáš?“

„Proč bílou fabii?“

„Protože mě vzrušuje.“

„Fakt? Jestli se mnou pozítří půjdeš na koktejl, tak i bílá fabie bude.“

„Rozmyslím si to.“

„Vadí ti můj věk?“ vypadlo z něho. Zdálo se mu, že to může být jediná příčina, proč ženská, která odepíše na inzerát jeho druhu, na sebe nenechá sáhnout.

„Věk?“ zeptala s nepředstíranou nechápavostí.

Vítěz bere vše, část 1

Milý Františku,

naléhal jste na mě, abych si našla muže a já Vám konečně můžu napsat, že jsem někoho potkala. Seznámili jsme se přes internet, měl tam podaný zajímavý inzerát a bylo poznat, že to myslí vážně, že skutečně hledá dlouhodobý vztah. Odepsala jsem mu a poslala mu svoje telefonní číslo a on mi hned druhý den volal. Po hlase zněl příjemně a sympaticky, a schůzku jsme si domluvili rovnou na další den. Líbilo se mi, že je to muž činu a také že má smysl pro humor („Co budeš mít na sobě?“ ptal se mě. „Bílé šaty.“ „A nebudu si myslet, že se mi jenom zdáš?“)

Prožili jsme pěkné odpoledne. Byli jsme na obědě a na kávě, prošli jsme se po městě a seděli jsme v parku a pořád jsme si měli co povídat. Ještě večer mi poslal zprávu, že mu se mnou bylo příjemně a že by mě rád za dva dny viděl znovu.

No a tím to začalo. Je sice z jiného města a má vlastní firmu, kolem které má dost práce, ale od té doby za mnou pravidelně jezdí a když přijet nemůže, volá. Takže spolu mluvíme každý den a pokaždé nejmíň hodinu. Chce o mně vědět všechno!

Kladl jste mi na srdce, abych si našla muže, který to se mnou bude umět duševně i tělesně. I v tomto ohledu můžete být bez obav. On měl chtěl líbat už první den v parku! Ale znáte mě, já jsem zdrženlivá, nejde mi vrhnout se kolem krku někomu, koho znám několik hodin. Získal si mě tím, že mu to nevadilo, že nenaléhal. On to neví, ale zároveň mě rozechvěl, když mi tentýž den napsal, že budu rozkošná, až ztratím zábrany. Když se teď zamýšlím, co přesně mě na tom vzrušilo, je to jeho sebejistota. „Budeš rozkošná, až ztratíš zábrany“ - urazilo mě a pobouřilo, jak si je jistý, ale tím, jak mi vzbouřil krev, dostal mě přesně tam, kde mě chtěl mít. Přemýšlela jsem nad tím. Vracelo se mi to.

Pak se dlouho k ničemu neměl. Nevím, jestli to bylo součástí jeho taktiky, nebo jestli jsem ho zaskočila tím, že jsem trvala na tom, abychom si nechali udělat test HIV, ale každopádně jsem nakonec musela být aktivní já. „Mám nápad kam bysme v pátek mohli jít,“ řekla jsem mu. „Já vím, myslíš tu poradnu, že.“ „Ale ne. Budu od čtvrtka na chalupě. Napadlo mě, že bys mě tam mohl navštívit.“ „Určitě, rád! Ale budou tam vaši?“ „Naši tam sice budou, ale o dvě vesnice dál je v lese pěkný penzion, myslela jsem, že bysme ho mohli vyzkoušet...“

Hrozně mě baví sledovat muže, který je celý nedočkavý a natěšený. On byl úžasně! Autem mě vyzvedl před chalupou a měla jsem skoro sváteční pocit, jako bychom jeli na zásnuby nebo tak něco. Byl totiž oblečený celý v bílém! Měl bílé kalhoty a bílou košili s droboučkým, něžným vzorkem. V každé zátočině zastavil, aby mě políbil. Bylo to krásné, ale udivovalo mě, jak jsem byla klidná. Pořád jsem si připadala, jako bych ty dva milence jen pozorovala ze zadního sedadla, nezaujatě, nezúčasněně... Vlastně i první chvíle v pokoji. Myslím, že jsem se většinou před první nocí s novým mužem bála. S ním jsem nebyla nervózní ani trochu.

„Ty máš na sobě džíny,“ řekl mi. „Byl jsem připravený na všechno, ale na džíny ne.“ Uvědomila jsem si, že si zřejmě tuto chvíli nesčetněkrát představoval, vymýšlel si, jak mě bude svlékat, co vyhrnovat a co stahovat a poznala jsem i, že jedná podle jakéhosi scénáře, bez ohledu na okolnosti. „Nastav pusu,“ přikazoval mi horečně a jeho pták přitom obloukem mířil dolů. Pomyslela jsem si dokonce: „Tak on ti pořádně nestojí“ a je možné, že jsem se dokonce soucitně usmála. Pusu jsem ale otevřela, jak mi přikázal, a spíš jsem zvědavě čekala, co bude. Vystříkal se mi do ní asi do minuty. Všechno jsem spolkla jako hodná holčička. Pak mi teprve svlékl džíny a skoro zároveň kalhotky. Byly jasně červené, hedvábné a s černou mašličkou a mrzelo mě, že se u nich vůbec nepozastavil. Já jsem na ně pod těmi odrbanými kalhotami do lesa byla tak hrdá! Bylo mi líto, že se v nich nemůžu předvádět, že mě v nich nebude obdivovat.

Pak už si ale nepamatuju nic, konečně mě převalila a strhla vlna, na které on jel už když vystartoval z garáže. A bylo to jako na moři: vlna byla slaná, rozlívala se do šířky, pětkrát nás vyhodila na břeh a když jsme se vynořili, leželi jsme stulení v náruči a na okno nám už tři hodiny klepala borovice.

Hieros gamos

Ten den byl naprosto hrozný.

Začalo to ještě než zazvonil budík. Zdálo se jí, že se spolu milovali. Vlastně se k tomu teprve chystali, ještě ani nebyla nahá. Na sobě měla černé punčochy a bíločernou sukni. Nad ní probleskávalo hladké holé břicho a nahé paže. Prsa jí obepínala černá krajková podprsenka a s její pletí tvořila mistrný oxymoron. Polonahá, přikrývala se teplem jeho objetí. Přitahovala si to teplo k sobě jako přikrývku a ono k ní lnulo a přizpůsobovalo se tvaru a pohybu jejích křivek. Rozpouštěla se v tom klubku a ztrácela vědomí o tom, kde končí a kde začíná. Z opojení jako z mlhy uslyšela zasténání. A znovu. A další. Poznala svůj hlas, vznášel se kdesi nad ní jako cizí entita a to ji probudilo.

Od toho okamžiku jí fungovala pouze prsa a klín. Tělo se nechtělo zabývat ničím jiným než Jím. Každou minutu cítila, jak se jí ňadra vzdouvají a břicho zůstává s otevřenými ústy. Z úleku, úžasu nebo očekávání? Musela zhluboka dýchat, ale v každém výdechu bylo slyšet skučení mučených útrob. Neustále doufala, že jí zavolá. Nejvíc, když se konečně dostala do bezpečí domova a položila se na postel.

A pak to teprve přišlo. Ležela na břiše, napříč na své velké posteli a snažila se číst knížku, když jí zvedl pánev a prohnul ji v zádech. Zasténala. Neviděla mu do tváře, jen cítila, jak jí dlaní zajel mezi stehna a malinko jí je rozdělal. Vnitřím zrakem sledovala, jak jí jeho ruka míří mezi nohy. Na žhavém kousku masa zasyčel snubní prstýnek. Vybavila si tu ruku, jak je krásná a hladká na dotek. Jen když ji drží v dlani, cítí slastné napětí a štěstí. Teď ji tou rukou hladil po pohlaví, tak lehce, že se mocně chvěla. Prsty ji hrubě rozevřel. Nepomyslí si, že jsem moc suchá?, vyděsila se, ale za malý okamžik už mu máčela prsty. Orgasmus jí přivodil do několika minut, jako vždycky. Ach, jsi tak úžasný, znělo v ní, když odtáhla mokrou dlaň.

Probudilo ji zvonění telefonu. Otevřela oči do tmy. Usnula. Na jeho volání ale čekala, to kvůli němu nevypnula večer zvuk. Z displeje na ni hleděla jeho fotka a z ní rovně, přímo, bez úsměvu On. Ten obrázek byl pro ni něco jako kamínek pro štěstí, dívala se na něho kdykoliv se jí po něm zastesklo. Spojoval ji s ním dokonce ještě dřív, než se osobně poznali. V původní podobě, jako obálka časopisu, měl stálé místo na jejím stolku u postele. Často se na něho dívala, čerpala z něho sílu a už tenkrát ho důvěrně oslovovala jménem. Jeho místo ve své budoucnosti věděla, cítila, měla o něm jistotu. Proto také byla tak klidná, když se konečně setkali.

Automaticky stiskla tlačítko „přijmout hovor“.

„Františku,“ spíš vydechla, než promluvila.

„Vy spíte?,“ zeptal se tiše, hladivě.

„Hmmm, ležím v posteli a sním o vás.“

„A co v tom snu dělám?“

„Jste u mě. Ležíte vedle mě. A jste tak krásný!“

„Co máte na sobě?“

„Bílou noční košilku. Je moc krátká...“

„Je vám vidět piča?“

Zasténala.

„Tak je?“

„Ne,“ rychle dýchala. „Ale vy jste mi právě dal ruku... na ...“ Při slově „ruku“ se zadrhla. Jeho ruce ji fascinovaly. Čistě samy od sebe, v kontextu Jeho. Jiné části jeho těla v tuto chvíli ještě ani neznala. A jeho ruce zatím měla jen v dlaních, když v kavárnách nedokázala odolat, aby se ho nedotkla.

„... na boky...“ Tiskl jí do nich prsty jako do rozdělané hlíny, kterou poté zálibně uhlazoval.

„Mají krásný tvar... A to břicho...“

Zbytek už neslyšela jak se jí do něho obličejem zabořil. „Lehtají mě vaše vousy,“ smála se. „A máte krásné vlasy,“ hladila ho při tom něžně po hlavě.

„Vy také,“ a přes pahorek jí je profoukl jeho dech s přídechem úsměvu a zlehka je jednou, dvakrát, prohrábl prsty.

Odkulila ho a přetočila se na něho.

„Tato košile vám moc sluší. Víte, že jste ji měl na sobě, když jsme se seznámili? Odjakživa jsem chtěla pod ni...,“ pokládala mu dlaně na holou kůži, nevěřícně, posvátně. Teprve po chvíli, jako by to dřív neunesla, sklonila k němu obličej, mazlila se mu po těle tvářemi, vdechovala ho a líbala. Bylo to jako by plavala a někam se nořila. Několik pohybů a musela se zhluboka nadechnout. Hlasitě vydechovala. Uvědomovala si, že ji přitom drží za zadek a prsty jí masíruje hranici, kterou ještě nenastal čas překročit. Také ona hlavou jen spočinula na jeho vzdouvajícím se klíně, hladila ho a tiskla se k němu jako k pobřeží, kterého skrze vlny dosáhla. Šťastně oddechovala a on ji vítal, konečně, konečně jsi tady. Pouhými prsty by se mohla dostat až na jeho jádro, vyjevit jeho pulsující podstatu a uvolnit žhavý živel v něm, zaváhala ale, ne, teď ještě ne... Pnutí nevydržel vesmír. Začal se drolit, úplněk nad jejich hlavami se utrhl a jako koule rožhavaná doběla padal průrvou mezi mraky, oba jeho pádu propůjčili hlas a křičeli, dokud měkce nedopadl kamsi do vesmírného lůna a nesplynul s ním.

Ticho jako po konci světa.

„Jsem šťastná, že jste tady se mnou.“

„Jsem rád, že jste mě s sebou vzala. Myslel jsem, že už se na Mléčnou dráhu nepodívám. Ale vraťme se zpátky na Zem.“

„Proč?“ Slyšel, že se polekala.

„Protože tam se mnou zítra půjdete na oběd.“

Přišla rychlostí světla. Jen se ohlédl a když se zase otočil zpátky, stála před ním. Se sluncem v zádech a v jednoduchých bílých šatech vypadala jako zjevení nebo ztracený anděl. Když se ale na ni zadíval blíž, uviděl, že má v očích rozestlanou postel.

Lůžko jako hodovní tabule, v jakési teplé, slunné zemi s přídechem moře ve vzduchu. On sám ji tam vyhledal a ona ho přivítala jako očekávaného vzácného hosta. Vzala mu plášť a dotkla se při tom jeho krku a pohladila mu ramena. Usadila ho a donesla mu občerstvení. Přisedla a přivinula se k němu se samozřejmostí domácího mazlíčka. Tiskla se k němu a objímala ho jako předlouho postrádaného milence. Pohladil ji po důvěrně neznámých vlasech. Políbila ho na ucho a na krk a uvolnila mu oblečení. Dlaněmi přejel obliny hladké bílé látky. Dech a dotek jejích prstů se prohloubil. Jazyk a rty se vydaly po hedvábné stezce směrem na jih. Vládkyně horkých jižních zemí. Žezlo v její dlani pálí a pulzuje a ona se rozprostírá jako kyprá půda. Potřebuje obdělat a osázet a on se do ní noří, orá ji a převrací. Země, bohyně plodnosti. Její jádro je temné a žhavé. Zasvěcovací rituál hraničí se smrtí. Ze rtů při něm plynou odmlky pradávných písní. Iniciační oheň je rozpálený doběla a tryská jako láva. Zasvěcovaný štědrou úlitbou uctívá božstvo. Neofyt vyjde obnoven a hieros gamos přinese plodnost všem. Jenže on dnes není posvěcený. Pod těžkými cecky, širokými boky a mazlavou spojnicí mezi jejími stehny neviděl ani střípek božskosti a pohled na tu scénu ho zahanbil.

„Nedívejte se na mě těma svýma postelovýma očima,“ obořil se na ni. „My dva spolu nic mít nemůžeme. To včera byla jen... výměna energií.“ Okamžitě přes výjev spustila mříž řas. Se zadostiučiněním se díval, jak se jí ve tváři prohloubil známý stín. Ne, neomluvím se a nic nebudu vysvětlovat, říkal si, přesvědčený, že přesně to by chtěla a slepý k tomu, že ona s posměšnou shovívavostí chápe, proč to říká. Její král. I po tisíciletích je neústupný a za žádných okolností neprojeví slabost. Nepřizná, že si s citem a vášní ženy, nyní tak dostupné a neposvátné, neví rady. A nikdy nepřipustí, že výjev, který vidí v jejích zorničkách, se jen odráží z jeho vlastních očí, zatímco ona si chce jen pořádně pozemsky zašukat. Měkce ho vzala za ruku a do restaurace ho odvedla jako slepce.

Leží vedle mě

Leží vedle mě, ale je v Ekvádoru. A já jsem kde? V labyrintu, snad. Nebo v zrcadlové síni. Mužské tělo, které se nachází vedle mě, nemá hlavu. Zato před námi, na obrazovce, na internetu, svítí fotka jeho tváře. Dobře poznávám neznámého muže. Vím, že při milování vypadá jako antický bůh. Znám gesto, kterým si upravuje vlasy, a poznám úsměv, kterým doprovází slovo „sorry“, když mi nerozumí. Je to on, ale je jiný. Tam je to sebevědomý bojovník v obleku, tady muž v košili a riflích, pod kterými je nahý. Ovšem co je to „tam“? Země, jejíž jméno znám. Jiný vesmír, ze kterého přišel můj mimozemšťan, vtělený do kostí, krve a masa. Jsou tam hory, džungle a oceán. Bože, pro mě samá abstrakta. A je tam farma, kterou má moc rád. Jmenuje se Voskové jezero. To místo má legendu o nevěrné ženě, kterou se manžel pokusil zastřelit i s milencem. Zabil jen ji. Milenec unikl. Přesto za měsíčných nocí v jezeře můžete vidět planoucí svíci. Malému mimozemšťanovi historka naháněla strach. Dnes se nebojí. Je statečný, hloubavý a čestný. Osvobozující bojovník. Ale ztracený. Místo své krásné farmy či rodinného domu s tisíci knihami, je jeho domovem stísněný pokojík, zastavěný nepoužívanými krámy a odloženými hračkami. Jiný vesmír, nebo spíš černá díra, která ho na chvíli pohltila. To se stává, když vaše mínění napadne zločinná vláda. Jeho pocity tuším, ale nemůžu je za něj odžít. Nezdrcený, přesto se modlí, aby se mohl co nejdřív vrátit. Tam jsou jeho milovaní, jeho tvář, jeho srdce, jeho realita, vše, na čem mu záleží. Proto i když leží vedle mě, nijak se netváří. Bezhlavý rytíř je ve svém vesmíru, energeticky. Tak ráda bych mu zútulnila tuto černou díru, aspoň na chvíli. Jenže on mě vidí a nevidí. Občas vnímá, že jsem žena, ale nic o mně neví. Jeho velký třesk ho oslepil a já mu rozumím. S jedním bojovníkem jsem už byla v posteli, kdysi, před lety či mnoha životy. Jsou jiní. Úchvatní. Mají vizi, poselství. A on to své naplní, to je jisté. Vždyť cokoliv čemu jeden z lidí věří a dává tomu své srdce, se stane. Neexistuje předurčení, jen naše vůle. Proto vím, že on to zvládne. Až zmizí, budu vědět, že se zdraví a objímá s Ekvádorem a že další kousek vesmíru, který si ani neumím představit, je lepším místem k životu. A třeba, jestli někdy uvidí mou fotku na internetu, spojí si moje tělo a hlavu a dobře pozná jednu neznámou ženu. Ženu, která vedle něho ležela celá, ale v černé díře vypadala jen jako kus těla.