Bezmoc postiženého rytíře

Vidím to jako bych tam byl. Sedí přilepená k oknu a za ním se to míhá – černá – bílá, černá – bílá, černá. Až dorazí, bude už jenom černá.

Přitom to letos vypadalo tak nadějně. Zatímco já jsem ustaraně pošilhával po kalendáři, ona rokem proplouvala jiskřivě a lehce, úplněk neúplněk, měsíčky neměsíčky, měsíc sem nebo tam. Jako by jí přestal plynout čas. Snad proto, že se ponořila do jiné dimenze. Konečně se prosadila jako bytová designérka. Vždycky jsem věděl, že je výborná, no a teď to konečně ví i celé město. Čas se jí už netáhne ze dne na den, nemusí čekat na spásné víkendy, polovinu měsíce jí nepřipomíná výplata na účtu. Pluje si na vlnách bytového textilu v mezičasí projektů a zakázek, které se překrývají a prolínají, obklopená barvami a vzory, ze kterých tvoří úchvatné a nápadité celky.

Zrovna když už jsem si myslel, že máme vyhráno, tak se to projevilo.

„Už mám objednané ty hedvábné vzorkovníky,“ říkala mi zrovna dobrou zprávu.

„Vážně? A kdy ti je dovezou?“

„V Monderý. Teda v Monday. Ne, v úterý.“

Krve by se ve mně nedořezal. Příznak první – zakoktává se a plete si slova. Sakra, i kdybych to čekal, tak aspoň o měsíc později.

„Adriano! Už to na tebe zase jde!“

„Kruci, nech mě být, nic mi není!“ utrhla se a přejela si rukou přes obličej.

Bum bác. Překročila první fázi a je rovnou ve druhé. Nesoustředí se na to co mluví, je podrážděná a agresivní. Co proboha mohlo vyvolat takovou reakci?

Vážně svoji holku nemám ve zvyku šmírovat, ale musel jsem přijít na to, co za tím vězí. Rozhodli jsme se přece, že to budeme zvládat spolu. Že se bude vyhýbat všem nebezpečným místům a předmětům. V diáři na minulý týden měla plno schůzek. Studio, švadleny, truhlář a kadeřník mě neznepokojovali. Co schůzky s klienty? Práce ve vile, jeden penzion. Noví klienti – schůzka ve studiu, schůzka v obchodním centru. To mi hned bylo podezřelé. Z obchoďáku dostává vyrážku jen o něm slyší. Muselo se tam něco stát. Šel jsem to obhlídnout a i když netrpím její, ehm, chorobou, málem to se mnou praštilo. Jen jsem vstoupil, málem jsem se napíchl na trojici blýskavě ověšených jehličnanů. Sakra, království bych kvůli ní vymýtil od všech trnů a stejně se vždycky píchne. Musí, není vyhnutí. Dnešní džungle roste jako zběsilá. A tentokrát ji tady máme už v půli října. A od této chvíle bude jenom hůř.

Problekotali jsme se dříjnem, zazakázkami a frakturami-fakturami rovnou do třetího stádia. Pamatuju se, jak mě poprvé před třemi lety vyděsilo. Čekal jsem tehdy v kavárně na svoji usměvavou a optimistickou přítelkyni a přišla osoba s podezíravým pohledem. U kávy ostražitě těkala očima a ošívala se jako posedlý v blízkosti exorcisty. Všude zářily hvězdy a andělská křídla a ona, smrtelně bledá, šeptala: „Musím ven, musím ven, je mi zle...“ a dlaň si tiskla na hruď. Když jsem ji později v noci objímal, zjistil jsem, že jí tam něco roste. Pod měkkým masem jsem nahmatal tvrdé hrbolky. Odtáhl jsem se překvapením, ale když jsem se jí podíval do tváře, ucukl jsem zděšením.

„Jaké to je spát s postiženou, co? Mám to tam celou dobu!“ vysmívala se mi. Naštěstí jsem si všiml, že nad výsměšnými slovy se vznášejí oči polapeného zvířete. A tak jsem se seznámil s dýní. S dýní, která mé milé koncem každého podzimu začíná růst v hrudi. Hnojí ji jmelí, koledy, hvězdy a komety, dokonce i svíčky. Živí se jimi, zvětšuje se a tvrdne, až málem nemůže dýchat a bývá jí zle odporem. Brzy její hrbolky ucítí až na zádech. Ale to už neuvidím. V prosinci se prostě nemůžeme vidět. Důvod je příliš hrozný. Je totiž něco jako vlkodlak. Vlkodlak? Prostě transmutant. V prosinci u ní probíhá proměna, která je příliš ponižující a děsivá.

I letos se celý listopad vláčela s tím cizím předmětem uvnitř. Tlačil ji na srdce, krátil jí dech až málem k mdlobám a hodně kašlala. Nic nepomohly ani černočerné brýle, které ustavičně nosila na očích. Svět byl prostě zaplavený předměty, kterými se ta bestie živí. Bohužel doslova po celé zeměkouli. Odvézt bych ji musel nevím kam, abych ji toho ušetřil. A i potom – kdo ví. Nejspíš by ani to úplně nepomohlo. Copak se dá zrůdné nastavení vymýtit změnou prostředí? Nespustí se snad degenerace čistě tím, že biologické hodiny zaznamenají prosinec?

Letos nejprve přišel na řadu odbarvovací šampon, kterým si den co den drhla své doruda obarvené vlasy. Pak se začaly objevovat červené, zlaté a stříbrné stužky. Ozdobné papíry. Kazety s mýdly, bestselery a papuče už byly jasným důkazem, že pozbyla vlastní vůli a proměna ve svých nutkavých projevech je v plném proudu. Jízdenka na autobus byla završením začínající zkázy. Jenže kam jinam by měla jít? Proměna se musí odehrát, ani vlkodlak nezastaví měsíc, ani upír nezadrží ručičky hodin.

A tak se teď řítí autobusem a s každým kilometrem se mění. Ubývá jí let. Až za tmy dojede, řidič se podiví, že takto pozdě vypravili na cestu školou povinou dívku. Cestovní kabelu tak tak dovleče k domu na předměstí a když zazvoní, přede dveřmi bude stát jako malé děcko. Čekat ji bude samotná žena. Když se ráno probere, bude narvaná do dupaček bezmocně ležet na zádech a poslouchat jakýsi vyšší a nízký hlas vznášející se nad ní v rychlých kadencích.

Čtvrtého dne se mi vrátí. Zničená a zesláblá, ale zase ona, moje skvělá partnerka. „Miluju tě,“ řeknu jí, „a už jsem vymyslel, jak spolu o Velikonocích pořádně oslavíme Velký pátek.“ Ani já toto období nemám rád, i když jsem ze své transmutace z devadesátisedmi procent vyléčený. Ta tři procenta, která mě pořád drží drápem, naštěstí uspokojí to, když na pohlednici s předtištěnými větami načmárám něco, co připomíná jméno John, a pošlu to hodně daleko od sebe.

Potkali se - kdy a kde?

Potkali se na Silvestra. Kdyby potkali, doslova do sebe vrazili, když se těsně před půlnocí všichni hrnuli ven na terasu, aby se podívali na ohňostroj. Měla bílou, vysoko vyčesanou paruku, přes oči černou škrabošku a purpurové, nahoře vypasové šaty s dlouhou, širokou sukní. Na rtech měla nanesenou fialovou rtěnku se zlatým nádechem a vedle nich pihu krásy. V bledém obličeji to vypadalo, jako by spolkla karafiát, z něhož vylezl brouček, který v něm měl úkryt. Do tváře jí viděl, protože byla jediná, kdo se tlačil opačným směrem, a dost rázně. Jeho by málem praštila loktem, kdyby jí ho jedním hebkým pohybem odshora dolů nezměnil na vláčnou paži. Bylo to něco, co v životě neudělal. Neznámých žen se nedotýkal, nikdy, a i s těmi, s nimiž se sblížil, mu to trvalo nemožně dlouho. Některé z těch, o které se ucházel, ho dokonce kvůli tomu opustily, s představou, že se mu dost nelíbí, nebo s podezřením, že je homosexuál. Možná mu odvahu dodalo pár skleniček vypitého vína anebo to způsobila jeho maska. Žena k němu vzhlédla. Ano, vzhlédla, přestože sám měřil sotva metr sedmdesát. Byla by mu připomínala porcelánovou panenku, která seděla na stole v obývacím pokoji jeho babičky, kdyby se jí na čele těsně nad nosem nevytvořila vráska evokující drobnou prasklinu nebo nepatřičný černý chloupek. Pak se brouček na její tváři mírně posunul a fialový karafiát se otevřel. Jeho střed byl chvílemi růžový, chvílemi bílý, podle toho, jestli se na něho žena právě usmívala nebo mluvila. Barvy se střídaly tak rychle, až mu připomínaly dětskou papírovou skládačku, která se nasazovala na prsty, jimiž se pak rozpohybovávala. Fascinovaně na ten kaleidoskop hleděl a nic jiného mu ani nezbývalo, protože mezitím vyšlehl ohňostroj a povyk a on neslyšel jediné slovo. Když pak otevřela náruč, bezděčně ji napodobil. Několik minut se objímali, potom ho vzala za ruku a odváděla ho pryč.

Proplétali se davem lidí až se octli v chodbě vedoucí k ložnicím pro hosty. Z hlavních sálů jim ještě chvíli v patách běžela rozjařená hudba, sem tam potkali někoho v masce, jinde se z pokojů ozývalo soukromé silvestrovské juchajda. Panenka ho naléhavě vedla za sebou, občas se otočila, usmála a spiklenecky mrkla, její purpurová, černá a bílá se mu míhaly před očima a nedaly mu v klidu si rozmyslet, kterou z těch barev by mohla mít její mušlička. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že bude jiná, nachová a s perleťovým zvlněným okrajem, se Panenka u jedněch dvěří zastavila, z korzetu vykouzlila klíče a začala odemykat. Zezadu ji objal a ona se k němu přitiskla. Užuž se chystal, že ji políbí na krk, když řekla: “Miláčku, později, teď musíme odstranit tu krev.” Opravdu řekla krev? Najednou měl pocit, jako by na něm byla provedená kastrace. Do pokoje se ale nechal vtáhnout lehce a dokonce za sebou zavřel. Byla tam tma jako v pytli; okna vedla do zahrady. Panenka zřejmě po paměti odešla do koupelny, kde rozsvítila a krátce nato pustila vodu. “Sakra, kde vězíš?” zavolala na něho a jemu najednou došlo, jakou každá jeho žena prozatím dělala chybu: očekávala iniciativu od něho. Poslouchat ženu, ať už chtěla cokoliv, byla úleva. Napochodoval za ní. Uprostřed světle vykachlíkované koupelny se vzorem stromů a květin stála Panenka jen v černém krajkovém prádle a podvazcích a drhla prostornou vanu celou od krve, jako by bílou, černou a červenou neustále musela mít v rovnováze. Její šaty někde zmizely, snad ve vedlejším pokoji. Z toho pohledu a myšlenky se mu udělalo krásně špatně. Rád by ji ohnul přes vanu, ale místo toho se naklonil k záchodové míse. “To jsi tak přebral nebo co?” zasmála se vesele. Pramen vlasů se jí při tom uvolnil ze složitého účesu a plazil se jí teď po tváři. V té chvíli si uvědomil, že to není paruka, ale její pravé vlasy.

Vypláchl si ústa a přišel za ní, neodolatelně ho lákalo hadí kousnutí, dřív, než si to Panenka rozmyslí a strčí hada za ucho. Oddělal jí ho z tváře. “Jak se ti to stalo?” Kupodivu se k němu otočila a v očích jí svítila zvláštní něha. Objala ho kolem krku, houbu zbrocenou saponátem a krví pocítil na zátylku. “Už jsem se bála, že se nikdy nezeptáš. To bylo tak...” a pak mu vyprávěla příběh, při kterém nevěděl, jestli ho mámí ovíněná mysl, jestli mu povídá fantastickou pohádku na uspání, mluví v metaforách, nebo je šílená. Ne vždycky prý byla žena, původně byla bílý kůň, teda kobyla, a žila na ostrově. Ráda skotačila a toulala se, až se jednou večer ztratila. Našel ji černočerný kamarád ze stáda a odvedl ji domů. Od té doby byli nerozluční a byla z toho láska. Vypadalo to jako idyla, když tu najednou u ostrova zakotvila veliká loď smutného pána. Byl tak smutný, až si vzal do hlavy, že jedině jiskřivě bílý, skotačivý kůň ho rozveselí. Kdo bere v potaz city koně a srdcervoucí ržání? Nikdo, a proto ji odvezli na jiný ostrov, který byl stejný jako jeho pán – temný a přesmutný. Čekali tam od ní zázraky, ale ona strádala a sama byla čím dál smutnější. Nakonec nejčastěji stávala na břehu, hlavu svěšenou, a myslela na svého partnera. Až se jednoho dne rozhodla, že uteče. No ano, muselo to být po vlnách, musela vzdálenost k druhému ostrovu uplavat. Bála se, ale neštěstí bylo větší, než strach. Skočila do moře. A byla překvapená, jak jí plavání jde. Aspoň nějakou dobu. Pak v dálce za sebou uslyšela halekání z člunu. A začala slábnout. Když v tom se naproti ní objevil černý stín – její milý. A nebylo to zjevení, skutečně si šel pro ni. V životě ho nemilovala tolik, jako v té chvíli. Jenže hned nato ji něco zatahalo. Lano a síť. V ruce jednoho z pánových lidí se blýskla puška. Brzy poté se její milý potopil. Pátrala po něm očima, ale kam dohlédla, bylo jen malé tmavé stvoření, které nikdy neviděla, a které vypadalo něco jako koník. Ji dovlekli zpátky. Jenže když se probudila, byla z ní žena a celá bílá. Smutný pán z toho byl u vytržení a hned se s ní oženil. Jí se na nic neptal, jak jinak. Samozřejmě chtěl, aby mu byla po vůli. Když nepomáhaly lichotky, pomohlo násilí. Sešvihal ji, svázal, zavřel do těsné místnosti, nedal jí jíst, přesně jak byl z dřívějška s ní zvyklý. “Proto jsem ho včera zabila, bastarda,” skončila vyprávění. “Věděla jsem, že se pak objevíš.”

Sakra. Proč si na sebe bral kostým mořského koníka? Byla to přece náhoda. Nebo nebyla? Paměť se mu najednou houpala jako zchátralá bárka na vlnách. Ve vzpomínkách se rázem nedostal dál než k včerejšímu odpoledni, kdy se u moře probudil pod palmou. Zdál se mu před tím sen o muži, o němž si myslel, že je to on, ale teď si nebyl jistý. Zakymácel se a Panenka ho zachytila. Odvedla ho do pokoje a uložila. Pak slyšel jak dodrhla a dlouze vypláchla vanu. Když si k němu přilehla, dala mu ruku do dlaně. Na prstě měla prsten a v něm tu nejkulaťoulinkatější perlu. Věděl to naprosto jistě, i po tmě viděl její odstín a lesk, přestože si nevzpomínal, že by perlu kdy v životě viděl. Ani muž ze snu nemohl, byl ta jakýsi úředník na suchém kontinentu, v době, kdy se porcelánové panenky z babiččina salónu pomalu stanou předměty dobrými tak k výměně za něco k jídlu na černém trhu. Zmocňovala se ho závrať, z prospasti v hlavě a z toho, jak ho Panenka vyslékala a osahávala po celém těle. “Věděla jsem, že se najdeme,” mumlala najednou ztěžklým jazykem. “Jsi si jistá, že jsem ten, koho hledáš?” odpovídal jí telepaticky a ona mu přesto rozuměla. “Jsem. Ani jeden z nás nemá normální pupík, nejsme z lidí,” odvětila mu bez hlásek a jediné samohlásky spíš jako vlnění kdesi v jeho hlavě. “Das ist ende,” pomyslel si jazykem muže ze snu, než vstoupil do sprch v jakémsi ponurém táboře, a byl konec. Ráno se tomu oba řehtali jako koně a jako o závod běželi do stepí ležících hluboko ve vnitrozemí.

Říjen na renesančním statku

Říjen na renesančním statku

léto architektury, zima duší

venku opadané listí

a vevnitř něco umírá a raší

Kouřím kamelky na dvoře

bohatě renesančním

a středověce se modlím

za spasení těch duší

za odvolání inkvizice

za zrušení skřipců a palečnice

které existují stále

ve mně, v něm i v tobě

a přitom se máme

goticky povznést

barokně rozletět

kubisticky přeposkládat

a po svém vystavět

statečný říjen zdobený sgrafitem

 

Prvním opaskem

černým, koženým

přivázal mi ve vteřině ruku k posteli

Tebe bych, holka, mučil tmou,

protože máš při šukání ráda světlo

Druhým opaskem

mi svázal ruku za hlavou

Každý má, děvenko, nějaké slabé místo

Třetím opaskem

mi spoutal nohu k první ruce

Každého jde přinutit ke všemu

a jde to docela lehce.

A víš, co ženy mučí nejvíc?

Čtvrtý opasek

mi poutá druhou nohu k paži

Krysa nebo šváb ve vagíně

Naráží do mě a já mám nejlepší sex

v životě i ve vteřině

Mým slabým místem je

milovat mučitele

ne po tmě, ale v nejprudším světle

Musím ho vidět -

protože vidím sebe.

Divadlo transakční analýzy

Náš režisér je fakt ďábel, nebýt toho, že existuje smlouva, hned bych se na to vykašlala. Už jsem dvakrát málem zdrhla, hodila jsem se marod tak, že jsem pak vážně onemocněla, ale jak říkám, on je ďábel, to jsem pak pořád jenom slyšela “Být silný, být silný!”, jakoby místo herečky chtěl nadčlověka. Ale možná právě o to mu jde, o tu rozporuplnost, sei stark, sei stark, když jsem slabá žena a ještě ke všemu na něm existenčně závislá. Přitom nechápu, co mu na té práci tak dlouho trvá, je to jen blbej miniscénář, das Miniskript, prý mu nejde o pouhé provedení, ale o die Verwirklichung, uskutečnění, a prý mi chybí der Antreiber, hnací síla. Nejradši bych mu se vším švihla, ať si sám dělá cvičení se zrcadlem, co tam tak uvidí, obraz svýho ega, ne? Kdyby to aspoň byla zábava, ale to ne, připadám si jako oběť toho, kdo to napsal. Pořád se tam probírají základní pocity a potřeby a jak se jich postavě nedostává, protože nějak blbě vyrostla a neumí si o nic říct, a když se vyskytne překážka, tak utíká a nikomu nedokáže odporovat a za vším se rozlíhá rodičovský smích nebo das Eltern-Lachen jak on to nazývá. Jenže moje máma dobře říká, že si člověk nevybere, všude je to stejný a člověk se uznání nedočká, zbývá jen držet hubu a makat. To jeden Rodič ze scénáře je jiná třída, spíš nějakej superman ne, o všechno se přičiní, všechno si vyjedná, a je to pěknej sobec, klidně řekne, že je unavenej nebo nemá čas, když se mu něco nechce udělat. Jak se mi ale asi může hrát, když mám za protějšek takovýho ufona? A co už vůbec nechápu je to das Zuwendungsmuster, prý schéma pohlazení, a přitom je to někdy doslova kopnutí. Že by to byl nějakej das Galgenhumor? Realita přece taková není, jo, dobráka lidi nakopnou hned, ale toho, kdo si to zaslouží, to ne. Vůbec je blbost, že o to, co dostáváme, si říkáme, taky jsem čekala tu lepší roli, každý musel vidět, že mám talent a důstojnost a že nepodlízám, ale ne, dostala ji ta káča, co o tom pořád mlela a před režisérem se předváděla. Tak takhle je doba spravedlivá. A heleďme se, moje postava se rozhodne vzepřít a dělat všechno naopak – říká ne, tam kde dřív hned vyhověla, svýmu chlapovi říká, co potřebuje a ať to pro ni dělá! Naivka. Copak někdo někoho poslouchá? Takhle si jenom nadělá nepřátele a chlap si bude myslet, že je potížistka. Pch, to jsem zvědavá, jak dopadne. Cože? To si ze mě někdo dělá prdel? Ten scénář není dopsanej? Prý: “Herečka si uvědomí, že celou dobu následuje starý scénář. Starý přepíše a začne pracovat na novém”. To jako já? Tak tomuhle říkám der Skriptausbruch, scénářový výbuch! I když nakonec, proč ne? No jo, ale vždyť mi nikdo neřekl, co bych měla hrát! A proboha jak? Kde je pan režisér?

Co je mi po tom, že je září

klidně by mohl být třeba žloutnivec

Co je mi po tom, že dvojice se páří

láska a spol není moje věc.

Jsem chorá a přikovaná na Bezdězu

ne játra, ale srdce s plícemi mi ptáci trhají

v bezesných nocích zdá se mi, že lezu

po zrnkách písku výšky Himalájí.

Žloutnivec v tom snu jmenuje se září

a není to jen arbitrární znak

blízkost a něha nezvedají bouři

a po mém boku stojí velký pták.

Až probudím se, co mi bude po měsíci

a po místě, na kterém se ocitám

vždyť i okovy a oběť s vrahem existují ve dvojici

a to, co září, klidně můžu být i já.

Co mě překvapuje na mužích

Co mě překvapuje na mužích? Ale vážení, to, co mě překvapuje, nebude přece vypovídat o nich, ale o mně! A že toho je, ójé! Možná si dokonce pomyslíte, že takové věci bych dávno měla vědět, když chodím po světě skoro čtyřicet let. Tak třeba tohle. Když muži trvá dosáhnout orgasmu třeba dvě hodiny, donedávna jsem si myslela, že je prostě takový. Většinou se přece i říká "To je borec, ten dlouho vydrží," a ani mě vůbec nenapadlo, že to může být dysfunkce, nebo dokonce příznak nemoci, cukrovkou počínaje a srdečními chorobami konče. A toto je, aspoň pro mě, ukázka, že pouhou zkušeností se člověk neučí. Ke konkrétnímu poznatku musí dospět a to mu způsobuje překvapení.

Překvapení s muži mě potkalo poměrně dost a všechna až v nedávné době, přesněji v posledních šesti letech. Vím dobře k čemu se jejich počátek datuje, protože začal pro mě nevídaným objevem. Teď se budu stydět, ale poslechněte si, co pro mě bylo nové v dvaatřiceti letech. Zaprvé: muži milují své děti! Někteří tak moc, že kvůli nim brečí, když s nimi nemůžou být. Odluka od nich je někdy drásá tak, že nemůžou vidět dítě s tátou na ulici, aby se jim oči nezalily slzami. Zadruhé: muži milují své ženy! Někteří tak, že kvůli nim nespí a mají špatné svědomí. Někteří ví, že by pro dotyčnou bylo lepší s ním nebýt, ale milují ji tak, že mnohem horší by pro ně bylo ji ztratit. Zatřetí: sex je pro muže hodnota! Někteří dokonce žasnou, že se jim dostává takový dar, nepřiměřený vzhledu či věku, milují ženu pro její tělesnost a ona pro ně přitom není kurva! A začtvrté: mužská láska někdy může být schovaná za odstup, dokonce za odstrkování a odmítavá slova, ale je tam. Objevila jsem, no ano, klidně se smějte, že až v dvaatřiceti letech, že muži se nedá věřit všechno, co říká.

A pak další překvapení, z jiného soudku. I muži jsou znevýhodňovaní a diskriminovaní. Většinou jako živitelé rodiny, kteří tráví celé dny v práci, nemají tak velký vliv na výchovu, ani tak úzký vztah s dětmi, jaký by mnohdy chtěli. Rozvedou-li se, co se dětí týče mají většinou navrch matky, a když tyto exmanželky děti využívají jako zbraní proti bývalému manželovi, mají muži jen omezené možnosti, jak se bránit. A co když má muž přání, která jdou proti očekávání rodiny či společnosti? Co když chce vyšívat kroje nebo učit na prvním stupni základní školy? Napadlo vás někdy, že když si muž prosadí zálibu nebo povolání, při kterém vypadá jako podivín, že je za tím pořádný kus silné osobnosti? A že muži pro uskutečnění sebe samých navzdory očekáváním potřebují podporu? Pro mě to bylo překvapení!

Celkově se nad muži divím. Jak to vůbec unesou být mužem? Očekává se od nich, že budou silní, nebudou brečet, budou si vědět rady, uživí rodinu, budou výkonní v posteli a mimo postel ohleduplní, a desítky dalších věcí. Být ženou se mi zdá mnohem jednodušší a pohodlnější. Od žen se po staletí mnoho neočekávalo, dodnes nám nikdo příliš nevyčítá rozjitřené city, menší výdělek, drobné i větší výstřelky, průměrný úspěch, ale ani mužské zájmy nebo styl chování. Opačně se to ale říct nedá. Hodnota muže jakoby klesala jakmile neodpovídá zažité představě, zatímco – kdo je žena? U žen se víc přijímá, že může být všelijaká a různorodá, pro ženství je zavedená mnohem šiřší a neuchopitelnější škála. Co víc, zdá se mi, že muž je na spoustu věcí sám. S kamarády sebe, vztah, děti nerozebírá, žije úlohu, kterou na sebe svým pohlavím, které si nevybral, vzal.

A tak, když nad muži přemýšlím, jsem překvapená. I nad sebou, Bude mi čtyřicet a tak málo je znám, že mě dokáže překvapit, že je v nich nejistota, potřeba blízkosti, touha po vytvoření svébytného já, a hlavně – láska? Nejsem náhodou jedna z těch, kdo od nich moc očekává? Vždyť jsem vlastně překvapená, že jsem pod svou představou muže zahlédla prostě člověka jako jsem já sama.

Dobře, abych to shrnula a dál vás neunavovala. Překvapuje mě, že muži, v kterých toto je, se nedají víc najevo. Chápu už, že je v tom mnohdy strach z odmítnutí, selhání a tak dál, ale právě v tom by jim přece mohl pomoct ten zarytý sterotyp, že muž musí být odvážný. Možná by se mohli odvážit být i navenek takoví, jací jsou uvnitř. To, že tyto skutečnosti o nich zjišťuju skoro ve čtyřiceti, se přece neděje pro nic za nic. Á, neřekla jsem vám, kde jsem na tom všem vůbec byla. Vím to od mužských autorů, vím to z knih. Překvapuje mě, že muž se ani v milujících rukou nedá snadno otevřít. A nakonec víc než překvapení cítím lítost, že na rozdíl od knih si v mnoha úžasných mužských bytostech nemůžu číst.

Dvojice

My (od něj)                                                         My (od ní)

Jsme černý a bílá                                                 Jsme jiní a odjinud, ano

Jsem zdaleka, ona je doma                                   a ano, máme problémy,

Držím si ji od duše i těla                                        pane doktore,

a ona ke mně vzlíná.                                             ale díky, nechci vaše lano,

Tělo má jako sníh,                                                 já je míň důležité, než my.

ale je palčivá a žhavá                                             Ne, vím, že se bojí

Já jsem jak čokoláda                                             a proto chci být trpělivá.

ani proutník, ani mnich,                                          Ne, přežiju, že to bolí,

zabiják                                                                  vždyť sama vím, co je strach.

a přesto mě má ráda.                                             Jsem snad já dokonalá?

Provázky mezi námi                                               Přeháním, lpím na něm, jsem ufňukaná.

jsou jak sítě pavouků                                              Řekl jste ztráta času?

oba jsme oběti, znechucení                                    Snad, kdybych byla zdravá.

nešťastní z pavoučích přískoků.                              Kdyby mě chtěl, tak uteču,

Omotává mě, i když je nehybná,                             že je takový, jsem vlastně ráda.

odsekávám ji, i když ji objímám.                             Těžko mu vyčítat, že je nesolidní.        

Trpíme slastí, já míň než ona,                                 Jedině tak ho miluju,

přilnavá žena je lepší, než milovat schizoida             když jsem depresivní

Zákazník a jeho pán

Sedí v koutě a vypadá jako ďábel, rohy nemá a kopyta není vidět, ale ocas ten má, to jo, jeho magnum je vyhlášené a je prý druhé největší na světě. Na krku má přívěsek, co vypadá jako znamení býka, ale taky to může být jen zaklínadlo nebo matoucí stopa, vždyť kdo čeká trable od ďábla, který vypadá jako pověrčivý chlap? Proč by si ale sedal právě tam, do míst, kde je největší průvan i největší smrad? A kdy odchází? Někdy prostě zmizí a to není nadsázka, sleduju ho, toho ďábla převlečeného za chlapa. Má rád šero a soumrak, hodně pije a zdánlivě jenom zírá, ale kolem něho je díra, které by se každý vyhnul, kdyby tudy nevedla cesta na záchody. Ďábel si vždycky vybírá cesty, kterými každý musí. Přesto když se na něho dívám, vybavuje se mi hvězda, veliká, svítivá a žlutá, tak jak ji vymaloval Bowie, jako těleso blízké, důvěrné a krásné, jakým ji mohly udělat jen drogy, vždyť vysoko na obloze nic takového není. Zato dole tady, v našich soukromých peklech, potřebujeme cukr, abychom si je osladili a přikryli něčím bílým. A on určitě ďábel je, není možné představit si, že pracuje, nebo že jí, spí, vyměšuje, že vůbec žije. Občas ho vidím na poli pod Bowieho hvězdou, to pole je fialové nebo sépiově hnědé jako ze staré fotografie, a nejsou tam žádní otroci, protože on žádné nepotřebuje a přesto je všechno hotové, všechno, co je jeho plánem. Ani bič nepoužívá, to je přece zbraň druhé strany, neříká se snad, že na nás dopadne bič boží? Ďábel má naopak na sobě korzet, korzet, který nevyvolává ani hnus, ani vášeň, je hrůzně přitažlivý jako pití, kdy se vám ve víno v prstech proměňují hrozny, i když jste na vinici boží, kde se každému dělníkovi dostane, co mu náleží a patří. Ne, nemáme dva vládce, vládce je jen jeden. Sedává s námi v hospodě, nezúčastněně zpitě, s odpudivě krásným obličejem a zároveň je všude. Manfréd a jeho palác věděli, že hrůza spočívá v tom, že on má vždycky alibi. Sedí v tom koutě každý den, vytřeštěně, nehybně, mezi dámským a pánským záchodem společně s velkým pavoukem. Hrajeme spolu hru: tvářím se, že jsem alchymista a míchám mu lektvar, je to jednoduché, nesmrtelnost už dávno není v kurzu, když nám umělci tak pěkně popsali její hrůzu. Teď je atraktivní smrt, už ani kostlivci ve skříni ne, ti mohli někoho vyděsit nanejvýš za Jane Austenové, kdy sklep či půda ještě byli děsivými místy. Vím na beton, co chce, sleduju ho denně, toho Adónise s prázdným pohledem, jenž vypadá jako ďábel. Míchám mu studený drink, a když ho pije, odehrává se mezi námi incest. Jsme jeden člověk ve dvou tělech, odtržené buňky ve vězení individuálních zhmotnění. Nenávidím ho smrti, je tak odporný, že lékem bude pouze spojení počínající v jeho rozleptaných střevech. Neplatí, jak by mohl, když nikdy neodchází, jen se zjevuje a mizí, a za co taky, vždyť se říká, že v životě jsou zdarma ty nejdůležitější věci. Ne, jeden si nevydělá, když se rozhodne být katem, a není to práce pro ctižádostivé, když každá oprátka se stahuje tak pomalu a nenápadně. Ale uspokojení v tom je. Za každý případ dotažený do konce vysadím strom a díky tomu žiju v menším lese, daleko od tady toho všeho.

Zkouším nemít strach

život prý nikdo nepřežije zdráv

Je nutné poznat hlad,

aby si člověk vážil plného břicha.

Volnost si vážu na provaz

byla to moje chyba,

jet až nadoraz?

Vždyť bylo to jen hříbě.

Zlomilo si vaz.

Mám se nenávidět?

Snad. Ale zdechnout mohlo v Římě.

A story for Manuel (with words: life, arm, ghost, lighter, bullet)

Once upon a time, no, not once upon a time, actually a year and two days ago, there was a girl who wanted to become a ghost. Back then there were storms with lightings tearing the night sky, in which she wished to dissolve, and with thunders by which she wished to be carried away. She remembers the same acid rain but whether the moon looked like this, crooked and of burn orange colour, she doesn’t know. She even had an arm, a secret tool, which would turn her invisible forever. All it takes to become a ghost is to cross a frontier between two worlds. If you feel heavy in this one, there you’ll become lighter. But it doesn’t mean you travel light, too. You don’t. You must pack up all your life, including the moths that appear on your window when you stay up and write. But at the same time you leave everything behind: your beloved dog, your favourite pen, your bookcase, a handsome stranger, a new job, your own apartment, first Spanish class and a taste of quesadillas the taste of which you still don’t know. If you are serious to become a ghost, you don’t care. You are none of the known forms already. You are a bullet aimed at the target, preparing to become a hit of the season, a hit everyone who hears it will talk about and that will spread around. So, a year and two days ago there was a bullet-girl covered in a glossy shell. When a shell opens a pearl appears, a pearl ring with a colour of spermy cream. A ring which divorces you from life. Are you taking it to be your bride? Do you want your name to disappear? Do you want to become a substance, a smear? Ask the bullet girl questions beginning with “do” and she will obediently answer “I do, I do”. Don’t bother with Wh- questions. Where, what, when and why are details from another, human time. She’s aiming high, where there is no gravity in the way, where there is only light.

Once upon a time, no, not once upon a time, a year and three days ago (yes, time moves on, it actually flies), the realm of ghosts was full of electricity. Someone was trying to break the gates, get in, without permission, without ghosts allowing it. An example of human stubbornness and will. Humans think being a ghost is fun and a relief. They have a romantic idea of no memory, no duties and random appearing with a purpose of scaring or lecturing. In fact, being a ghost is a pain. They have a task: show humans the truth or lie but it is up to people to work out which is right. It is like a school of higher intelligence yet without an input, guiding or correcting the mistakes. Ghosts even have a saying: “Has your man found a meaning?” when one of them seems to be in unusually high spirits. But if the question required an answer, it would always be “no”. The reality is, there is no meaning, just truth and lie, dark and light and that’s about it. Everybody eventually dies. This soul trying to break in was simply about to take a short cut to another place without a meaning. What’s worse, she wouldn’t put up with it. She had force and exceptional drive for good, fair play and justice. She would be able to tell Jesus that letting Jews crucify him would be rubbish and to equip Stalin’s mistress with a weapon much worse than syphilis. She wouldn’t be able to be unbiased; she would take sides and leak the higher knowledge. She was dangerous as all idealists are in any system where unquestioned hierarchy is set up. The realm of ghosts decided to bolt up.

Once upon a time, no, not once upon a time, a year and four days ago or now, it doesn’t matter; because what is time, just an illusion, there was a clairvoyant and she sensed death. The sensation was getting stronger and denser day by day, it was approaching but whom and where from she didn’t know. She asked the angels, cards and consulted her crystals but the answer wouldn’t show. Until the July 20^th when the parcel arrived. The post woman was a new one, probably a substitute for someone taking a vacation, not young not old, pretty, but unconscious of her looks, and with a feel of a cloth doll. Her spirit was escaping like air from an inflatable ball. The clairvoyant, had she believed it possible, would have thought there was a ghost at her door. She also saw the woman was not possessed. She had simply chosen a new identity to which she set off with a determination of a bullet. For a split of a second she also saw the woman was not going to succeed. But there was something wrong, she saw the post woman caught up in a cocoon or a net, she couldn’t move and was mute but in her mind was this one though: I want to die, I want to die. This woman has clearly stopped seeing light. The clairvoyant shut the door but didn’t let the woman out from her mind.

A year and five days ago, or was it once upon a time?, the bullet girl decided to shoot in three days time on her father’s 60^th birthday. It should stop when it started, the seed which has been abused and molested, causing only repulsion and hatred and triggering violence in all people around it should be eradicated. Together with her the evil will cease and her father will be reborn to innocent years. The realm of ghosts was boiling and constantly murmuring. There were voice calling that she should be given the truth on a silver plate – she’s not capable of seeing it herself, for supreme power’s sake! - , others were arguing that her act could serve her father as a source of light or a punishment. Agreement was impossible because who if not ghosts know that all good can turn evil or the other way round depending on people’s response which is unpredictable. However unpredictable the universe can be, though, the clairvoyant was now sure that unless something diverts it, the post woman will soon end up paralysed. She couldn’t know if that was right or wrong but she could see the woman had no light. Or rather, there was something around her that was poisoning her mind and heart. She asked heavens for permission and when that arrived, the clairvoyant started to restore light in the post woman’s life with all her might.

The bullet person doesn’t think. What about? There is a target, a clear bull eye, all will is compressed to fly and hit, merge with the target, disappear. The mission becomes you, you may perform stuff from the past but you don’t even know where you are, your orbit has shifted and you revolve with it. All laws have lost power over you, you obey nothing but you and your ultimate freedom the mouth of which is sucking you up and destroying all you have behind. The clairvoyant was confused. She could swear there was an increase of light and warmth but the death was still sitting there like a moth with claws. She was constantly trying for three days and nights, the feeling has changed but the image has not. The forth day she realised she had done all she could and now she must leave everything up to life.

Three days later, or have ages gone by?, the clairvoyant was working in her garden when she spotted an old retired postman. She looked up, greeted him and asked: “Do you know what has happened with that post woman before you?” He looked at her with surprise. “Haven’t you heard? It was a tragedy, tragedy indeed. Her father shot himself, and on his birthday. People say he found a gun which somebody else prepared for himself together with a goodbye letter. God knows what was in it, but he burnt the letter and used the gun on himself. There was only one bullet. He was immediately dead.” The clairvoyant shook her head. The picture was clear now. It wasn’t a dark moth with claws but a butterfly clinging to life. The colour wasn’t its, it was a deep shadow hanging over it. The shadow, which will have to be lifted, if the butterfly finds the strength and will to spread the wings and fly. Well, her beloved dog, her books and pen, a handsome stranger on the way, a new job, flat and language and even a new taste of quesadillas will be there to help.

After a few stormy days, the sky calmed down. The gray metal look broke up and heavens started to shed light. The realm of ghosts accepted a new soul and it was alright, it was ripe. From this one no troubles or danger were expected, it entered the sphere where there is no good or bad, where everything is as neutral as life. In some fifty years it might be called on a worldly duty again. Or earlier, when all traces of its actions have been healed or erased, when all has been transformed, all that looked like a crime but nobody with certainty can say whether it was wrong or right.

Pohádka pro Zuzanku (se slovy: boty, restaurace, potok, smích, pes)

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero lesy žila byla slečna, která měla k smrti ráda boty. Ta slečna nebyla stará, ale úplně mladá už taky ne, nebyla ošklivá, ale aby si ji lidé nepletli s jejím starším bratrem, musela pro to po ránu hodně udělat. Výstředně se česala, hodně se malovala a hlavně se obouvala do takových modelů bot, které svět široko daleko neviděl. Pozornost by jistě vzbudila všude, ale na vesnici, kde bydlela, byla lidem pro smích, pokud ji rovnou nepomlouvali. Slečna se ale vždy vesele smála, kráčela slepičinci a roztroušenou slámou a vesele si zpívala, a do toho klapala patnácticentimetrovými neonově růžovými podpatky, nýty okovanými klíny, důmyslnými platformami nebo pleskala žabkami z korálků a flitrů, které se navzdory očekávání celé vesnice nikdy nerozkutálely.

Boty slečnu nikdy nezklamaly, zato počasí ano. Jednoho léta hojného na přívalové deště se ve vsi rozvodnil potok, který slečna musela den co den přejít, aby se dostala do práce. Pracovala v budově s honosným názvem restaurace, v níž se ovšem skrývalo pohostinství kvalitou odpovídající umístění na vesnickém plácku, kterému se ze slušnosti říká náměstí. Což o to, ostatní vesničané se přes potok brodili v gumácích, které nosili do kravína, do lesa nebo na pilu, ale slečna by přece neobětovala dravé vodě růžovo-zlaté gumáky s potiskem slavného uměleckého díla od značky Bridget Bardot! Chvíli přemýšlela, že se přebrodí na chůdách, stluče provizorní můstek nebo si ve svém oblíbeném internetovém obchodě Fashion Days objedná šik obuv pro rybáře, ale první dvě činnosti by jí zabraly půl dne a poslední čtyři týdny nebo ještě déle. Musela jednat rychle, neboť jestli teď byla k smíchu, poté, co by chlapi nedostali svoje pivo, místo pošťuchování a srandiček by ji začali doopravdy nenávidět. Rozhodla se tedy využít toho, že vypadá jako brácha, vyběhnout v pánských šatech a starých křuskách, v restauraci se rychle přepudrovat a vyplout za výčepák v sandálech Nude Jenifer 350.

Jak si předsevzala, tak učinila. V nečase nebyl na návsi ani pes a dva vesničané, kteří se brodili nalevo mezi ploty, měli jiné starosti než šmírovat v čem a jak šla dnes do práce hostinská. Celý den si myslela, jak to dobře zvládla, když ji vzal kolem ramen starosta. „Víš, Karle,“ řekl jí jménem jejího bratra, takže jen zalapala po dechu, „když si chceš dávat barvičky na oči a nosit tyhle boty, budeme ti to tolerovat, taky jsme tady pokrokoví. Víš ale, takhle, v teplákách, je to mnohem lepší než se dívat na chlupatý mužský nohy v sukni. Jo, a ségře řekni, ať si ve školce nehrají furt na doktora. Sexuální výchova je sice moderní, to uznávám, ale s čím ti prcci chodí domů, vždyť nám ty staré tady zkazí! Tak jí domluv, přece jen jsi pořád chlap, ne?“

Oběť (povídka pro Christophera, se slovy: ulice, podobný, půlnoc, stůl, modrý)

Pozoruju ji už dlouho, tu holku, říkám holku, ale určitě jí bude kolem čtyřicítky, i když vypadá mladší, to jenom když mi v noci unavená u kasy platí, je zblízka vidět, jaké má na čele vrásky. Anebo je naopak mladší, ale pleť jí zvrásnily starosti nebo je to tím, že tak strašně moc kouří. Chodí k nám už nějakou chvíli, dva měsíce nebo i tři, ale poprvé jsem si jí všiml přes sklo kavárny, když šla po ulici. Měla totiž na sobě ty šaty, pestrobarevné a jakoby pohyblivé, protože jsou ušité z jednotlivých proužků látky, dole a ve výstřihu jsou krajkové a zavazují se kolem krku. Četl jsem o nich v jedné novele od studentky Literární akademie, tu scénu si dobře pamatuju, hlavní postava v nich šla po ulici, potkal ji uprchlík z Ekvádoru, oslovil ji a ona se do něho zamilovala. Od té chvíle se po takových šatech všude dívám a toho večera je na sobě měla ona. Chvíli jsem si myslel, že to byl přelud, nebo vidina, která kolem nás proplula, ale ona se vrátila. Nebyla sama, toho chlápka jsem si buď před tím nevšiml, nebo se k nám vrátila, až se s ním setkala. Nejdřív jsem si myslel, že je to cikán, pak jsem zaslechl, že mluví anglicky, a když jsem jim nesl pití, a ona mu říkala „Ramiro“, pochopil jsem, že je z Latinské Ameriky. Skoro jsem nemohl věřit té shodě, ty šaty, plavovlasé ženské stvoření v nich a Latinoameričan s ní. Napadlo mě dokonce, že by to mohli být oni, ale bakalářku na Literární akademii musel psát někdo mladší a ten chlap nebyl mužské postavě z novely moc podobný, působil jinak. Hezký byl, to jo, ale robustní a jako trn v něm vězelo něco drsného. Zatímco Ekvádorec, jak jsem o něm četl, byl falešný, o tomto bych řekl, že je zlý. Pamatuju si, že mi zatrnulo, ten ji určitě bude mučit, napadlo mě, ale dlouhou dobu si jenom povídali. Pak ale na ni z ničeho nic začal zvyšovat hlas, ona vypadala zmateně, bránila se, cosi mu odpovídala, pak začala být zoufalá, bylo vidět, jak kroutí hlavou a bezmocně pokládá ruce na stůl, dokud chlápek nevstal a nehodil na stůl sto korun. Ona ho ale chytla za ruku, přiměla ho, aby si znovu sednul a stejnou dobu jako se před tím bavili, se dohadovali. Pokud vím, postavy z novely se pohádali jen jednou, byla to taková její chabá vzpoura; z těchto dvou nebylo jasné, co který druhému dělá, ale neupřímnost jsem cítil z něho, a vůli po usmíření jen z ní. Měl jsem sto tisíc chutí k ní přiskočit a říct jí, jak chlapi odtam dokážou být neupřímní a holky umí akorát tak oblbnout. Bylo mi jí líto, té holky z novely i této, kolik citů vkládají do nemožných, nenaplněných vztahů s necitlivými hovady.

Od té doby k nám chodí často, i když nepravidelně, sama, s kamarádkami, s různými muži i s tím svým tmavým. Už je to skoro stereotyp, vím o ní o vteřinu dřív, než přijde, ještě než se objeví u dveří, jako by se rozsvítila ulice. Má už oblíbený stůl, i ten její to ví, když je s ní, vždycky ji vede k oknu. To je ale jediná podobnost. S jinými je plná energie, nápadů a života, směje se a povídá, s ním má vylekané oči, usmívá se váhavě, a čím dál častěji mlčí. Vím, jak to skončí, jen se bojím, aby dřív nepřišla v obrovských slunečních brýlích, které nesundá, ani kdyby byla půlnoc, protože ani ta by nepřekryla ošklivý modrý stín skrytý pod nimi. A tak se rozhoduju, že jí dám přečíst tu novelu od neznámé dívky, která se jí přesto tak podobá. Někdo ji přece musí varovat.

A tak, proč váhat, teď tady sedí sama, asi na někoho čeká, a kouří, takže pokud někdo přijde, on to určitě nebude, on ji vždycky posílá kouřit na ulici. Nesu jí kopie listů novely a sedám si naproti ní. „Něco jsem vám chtěl…“ a rozkládám to bolestiplné dílko. „Vy jste to četl?“ vzhlédne překvapeně. „Ano, vy to…znáte?“ „Já jsem to napsala,“ usmívá se. „A ten váš přítel, to je…?“ „Ne,“ kroutí hlavou a vypadá smutně. Uvědomuju si, jak ji má načtenou a jak je to snadné: když se jí něco dotýká, ani nepočká, až vyhasne jedna cigareta, a má v puse druhou. Nevím jak, ale odvažuju se hlesnout „Proč s ním jste? Vždyť on vás…“ „Já vím,“ podívá se na mě a v kouři se vlní dvě modré kalužinky. Vsadil bych se, že má i stažené hrdlo. „Myslela jsem, že tento bude jiný,“ vypraví potom ze sebe, „jenže nemůže, když ženská je stejná. Za chvíli byste mi nadával třeba i vy.“ Můj náznak protestu umlčí slovy „Jsem prostě ten typ.“ A já vím, že nelže.

A tak k nám chodí s kamarády veselá, sama zamyšlená, s partnerem zdrcená. Děsím se chvíle, kdy by k nám přestala chodit docela. Hlavně ať existuje, i kdyby to bylo po boku dalšího tyrana. Protože já ji mám rád, i když bych ji asi nejradši uškrtil, kdyby byla má. A to ani nemusím být Latinoameričan.

Snídaně

„Ještě spíš, krásko?“ zeptal se.

Nespala jsem, nepředstírala jsem. Všimla jsem si jeho úst a očí. Když se na mě dívá, svítí, září. Vím, že mě občas ve spánku pozoruje. Často se pak neudrží, aby se kolem mě neovinul místo deky. Je velký a těžký, ale hebký. Když se o něj opírám, mám pocit muže, hradby, tepané mříže, hradní stráže, padacího mostu, rytíře. Přestože v jeho zemi rytíři nikdy nebyli. Všímám si také, že se vyhýbá říkat mi jménem. A že se ptá proto, aby mi mohl uvařit snídani. Pro mě to bude oběd. Je dvanáct hodin. Než se vysprchuji a přijdu do kuchyně, bude půl jedné.

Neoblékám se v tomto bytě, snad jen do prádla, které víc než zakrývá, provokuje. Od stolu se dívám, jak se pohybuje. Je jako zvíře z džungle, přirozené, samozřejmé. Z nože v jeho ruce mám strach. Umím si představit, že by mě pobodal. Myslím, že by stačilo ho pořádně naštvat. Lhát, ponížit ho nebo i neúmyslně použít křivá slova. Pak by, možná, mým hrdlem projela patnácticentimetrová střenka. Ale ne v tuto chvíli. Teď nejsme divoši, jsme muž a žena. Vaří mi snídani, míchaná vajíčka se spoustou zeleniny, druhá pánev se nahřívá, aby k nim byla opravdová quesadilla.

Dívám se na něho, je ke mně otočený zády. Upíjím kávu, která je tady jen kvůli mně. On, přestože kávový, kávu nepije. Dokázala bych ho bodnout já? Zezadu, ze zálohy, dokud to nečeká? Ne. Ne a ne, ani tehdy, když mě štve. Nebodla bych ho stejně, jako nemám potřebu si ho usmiřovat. Moje city jsou něco mezi psem a vlkem, jsou zavěšené mezi kontinenty, chvíli nad Atlantikem, chvíli nad Pacifikem, jsou jako lampión se stínítkem. Vím, že čeká, že ho budu chválit nebo se dokonce sám při snídani třikrát zeptá, jestli mi chutná a jestli byl včera v posteli dobrý. Nesnáším ty jeho otázky. Nedá se na ně odpovědět ne, není možné mu upřímně říct, že nevím. Nikdy bych mu nedokázala vysvětlit čím to je, že můj pocit z něho je vlažně všelijaký. Vyslovit to, věřím, že bych nůž neměla pod krkem, ale v hrudi. Je soutěživý, ve všem chce být nejlepší, a jako všichni muži od nich je hrdý či pyšný. Vaří nám snídani, je ke mně obrácený zády, a přesto mě drtí.

Když se ke mně otočí s plnými talíři, mám už nachystaný úsměv. Poděkuju mu v jeho jazyce, ale žádná lež mi přes rty nepřejde. Lhát neumím anglicky, španělsky, ani česky. Říkám buď pravdu, nebo mlčím. Jenže on umí být jako inkvizice. Naléhá, dokud nepromluvím. Páčí ze mě, co chce slyšet, a já ho neumím poslat do prdele. „Chutná ti?“ - už je to tady. „Ano, je to výborný.“ Trochu míň slané, ale dobré to je. „A líbilo se ti to včera se mnou v kině?“ „Nikdy bych nevěřila, že něco takového uděláš,“ zasměju se. „Ale líbilo se ti to, ne?“ „Pořád si myslím, že by bylo lepší sedět na druhé straně. Někdo nás mohl vidět.“ Chvíli se zabývá rozumovým argumentem, proč sedadla vpravo byla lepší než vlevo. „A film se ti líbil?“ „Bože! To byla kravina! Prostě průměrnej film, ničím mě nepřekvapil.“ Potemněl, jako by byl zodpovědný za všechny režiséry, herce a scénáristy na světě a jejich neuspokojivé výkony byly jeho osobním selháním. „Ale jako průměrnej film to nebylo špatný, ne?“ Už mě to začíná štvát, jak musím být mermomocí spokojená. To mi musí tak podlízat? Nebo, když už, než by se mi neustále snažil zavděčit, nemohl by mě radši seřezat? Proč nemůže být i mimo postel chlap?

Přimhouřím kočičí oči, které vím, že má tolik rád. Skoro mám pocit, že z nich jiskří zvířecí zelená. Vidím ho, že se krčí jako před skokem. Stávají se z nás dva tygři. Když chci, umím být pěkná semetrika. Vím, že chce, abych byla poslušná a hodná, já zase, abych ho musela dobývat, abych se musela doprošovat. Nejsem zvědavá na to, aby mě někdo obskakoval, nevím, co si mám počít a jak se mám jako královna chovat. Vím jenom, co dělá služka nebo děvka. „Průměrnej film je prostě průměrnej film. A tohle byla fakt sračka.“ Přestává se usmívat. „To chceš říct, že ani neumím vybrat, na co tě vzít do kina?“ Už jsem rozjetá jako piraňa. „Nic si z toho nedělej, nemůžeš vědět, co je dobrý a co ne, když jsi nikdy nic pořádnýho neviděl.“ Moc dobře vím, že je to podpásovka. Vytahuju se a povyšuju se nad něho kulturním přehledem. Dělám z inženýra, velkého manažera a nejpracovitějšího člověka, jakého znám, vola. Jeho tvář tvrdne a oči ztrácí měkký lesk. Jestliže něco nesnáší, pak to, když je za blbce. Čekám úder zpět, ale ten nepřijde. Prostě se mlčky láduje. Odstrčím talíř a obléknu se, nejdřív do halenky, pak do sukně. Skládám zbraně, zavírám zbrojnici. Kdyby se do ní ještě vloupal, bude vítězství na mé straně. Proto to neudělá, ani kdyby stokrát chtěl. A já ho ze stejného důvodu nebudu svádět. Sex má pro mě smysl jen když je to on, kdo ho chce. Mám pak nad ním převahu a moc, za které ho klidně potěším jeho orgasmem.

Jde mě doprovodit na tramvaj, já kouřím, oba mlčíme. Je začátek víkendu a co budeme dělat, se jeden druhého neptáme. Vycvičil si mě tak neustálým mluvením o tom, jak moc pracuje a na nic nemá čas. Vím, že to není pravda, ale nemám odvahu ho konfrontovat. Navíc je to pro mě pojistka, umožňuje mi nemít ho ráda. „Pamatuješ, jak jsem se tě včera chtěla na něco zeptat?“ „No?“ „Víš, nechápu, co po mě vlastně chceš. Kolik ze sebe si mám pro tebe...rezervovat.“ „Jak to myslíš?“ „No, co jsme, milenci, a pak si můžu dělat co chci?“ „Ptáš se, jestli spolu chodíme?“ „Tak nějak.“ „Já tě beru jako svoji přítelkyni,“ říká vážně s rukama v kapsách. Jede tramvaj. „Touhle se dostaneš na metro domů.“ „Já ale domů nejedu, jdu do města, ještě na dnešek něco mám.“ „Aha.“ Políbíme se. Jako vždy se za mnou dívá a když mu mávám, usmívá se stejně, jako když mě pozoruje nahou v peřinách. Věřit tomu, přísahala bych, že mě má rád.

Je to ale jen hra. V rámci nepsaných pravidel mu později napíšu smsku, že snídaně byla výborná a že mě mrzí, že jsem se nezdržela. „Nic si z toho nedělej, stejně jsem musel pracovat,“ odpovídá. Ta jeho práce začíná být nudná jako ohraná písnička, ale to jsou zase jeho pravidla. Do toho mám sraz s jiným mužem, hledám člověka, s nímž bych si mohla povídat a trávit volný čas. Beru to ale tak, že jsem zadaná, nemíním si s nikým nic začínat. Nestojím o vztah, který mi sežere všechen čas, ve kterém bych byla milovaná. Vím přece, jak bolí láska, potvora. A až tohle nebudu moct vydržet, prostě se nechám ubodat. Impulzy, které spustí žádoucí reakci, svědomitě a pečlivě sbírám.

Zde byl LeV

Už po půl hodině řekl, že musí jít. I důvod udal: doma ho čeká syn, musí spolu něco naplánovat. Lítost se na mě snesla jako uschlý list. Vzala jsem si kvůli němu den volna. Dlouho jsme se neviděli. Možná dva tři měsíce a vesmír se mezi tím přeskupil. I naše atomy se změnily. Mívala jsem při něm stažený žaludek a když jsem za ním běžela, chvěla se mi kolena. Dřív býval krásný a omamně voněl. Uschlý list se objevil proto, že se přerušila šťáva, výživa, a jeho stonek zdřevnatěl. Nikdy mi moc nešlo starat se o rostliny. Jsou pro mě jako jevy, které se vyskytují samy od sebe, rostou a zelenají se, kdy je napadne. Když usychají, je mi to divné. Ve svém bytě seschlé hnědé listy vyhazuji oknem. Jsem schopná nanejvýš do květináče nalít trochu vody, co jiného se dá dělat, když kytka usychá, nevím. I jeho ruce dnes byly zvrásnělé a hnědé. Obličej pomačkaný, korunovaný houštinou vlasů a dole pichlavými trny. Vypadal cizí a pak řekl, že musí jít. Bylo mi, jako by průvan převrhl mou rostlinu a pak ji vzal i s květináčem. Proud vzduchu se nedá zadržet, ani zastavět knihami. Jemu právě dvě vyšly. Dřív mi je nosil a vpisoval do nich věnování. Tyto budou první, které si koupím. Jejich první strany budou nepopsané. Čisté bílé listy, které mi připomenou, že se vymýtila naše nepřehledná džungle. Mizela rostlinku po rostlince a já jsem neuměla to kácení zadržet. A snad to bylo správné. Dýchala jsem snad? Kvetla jsem? Sedím sama v naší kavárně s čajem, sešitem a popelníkem. Odvál ho vítr, po půl hodině. Sám zmizel dveřmi, nevyhodila jsem ho oknem. Najednou si připadám nechráněná jako na mýtině. Prší na mě. Ale co to? Po dešti vidím i slunce. A náš kavárenský stolek se zmenšuje? Ach ne. Už nejsem ve stínu, vyrostla jsem. Hnědý list se snesl na zem. Vytlačily ho nové listy. Dva zelené a jeden bílý.

Přístav na vodě

Je mi do pláče

Věci, které pěkně začínají

nemusí probíhat dobře

Jsem v přístavu,

ale je to jen krčma, hospoda

přístav s velkým P

a Lucie Bílá do toho zpívá,

že postel není přístav

ani s malým ani s velkým p – dodávám já

Přístav není ani postel citově zabarvená

Zárukou nejsou ani společná prostěradla

Snad zbývá jen plavat a plavat

Má kaluž je na to dost velká

a voda v ní je krvavá a slaná

Knihy Delphine de Vigan

Když dočtu knížku, ráda si čtu doslov a s jeho obsahem srovnávám své postřehy, porozumění dílu, názory a dojmy. V knihách Delphine de Vigan se doslovům navíc pravidelně divím. Je mi jasné, že vydavatelství bude svého autora a jeho dílo chválit, ale u této autorky mě vždy překvapí, že tolik. A pak, že se jejich tvrzení opírá o ceny a ocenění, která autorka sesbírala ve své zemi, ve Francii. Já s nimi nesouhlasím a nevěřím, že mi něco uniká, že na postřehnutí spisovatelských kvalit této dámy nemám, nebo že akademie, které jí ceny udělily, jsou chytřejší než já. Podle mě je Delphine de Vigan jako spisovatelka prostě průměrná.

Román No a já je druhý, který jsem od ní četla. Schválně. První kniha, kterou jsem od ní měla v ruce, Ani později, ani jinde, mě totiž těžce zklamala a čtenářsky naštvala. Z postav se mi nelíbila ani jedna, nevěřila jsem jim ani jim nefandila, obě se plácaly od ničeho nikam, nic jsem se nedozvěděla, ani při čtení nic neprožila. Postavy neprošly žádným vývojem, nenastala sebemenší změna, nic nedošlo rozuzlení, vše bylo od začátku až do konce jako nepěkná stojatá voda jen se spodním proudem točícím se stále dokola, u ženské postavy zleva a u mužské zprava, ale tvořící stejná kola. Na chválu autorky jsem se ale nachytala. Třeba není tak špatná. Můžu ji soudit podle jednoho díla? Chtěla jsem jí dát druhou šanci, a proto jsem si obstarala No a já.

Knihu čítající 176 stran mi trvalo přečíst půl roku. Ze začátku jsem ji četla se zatnutými zuby. Postava holčičky s IQ 160 mě štvala – připadala mi jako líné zdůvodnění dospělého jednání a myšlení v dětském těle, a stále mi připadá. Ne, třináctiletá premiantka gymnázia mi není a nebyla sympatická. Její jinakost a osamělost – kterou jsem při čtení neprocítila, ale vydedukovala – mi byla ukradená. Druhá stěžejní ženská postava jménem No je mladá žena bez domova, kterou premiantka Lou osloví na ulici, aby měla materiál pro svůj školní referát na téma bezdomovci. I ta mi byla protivná. Byla jako panenka, na kterou se vystřihly a pověsily šaty, jen aby svou roli uhrála. Vzpomínám si, že jsem se při čtení několikrát posměšně zasmála a knihu odhodila. Tak se mi zdála prvoplánovaná, věci zřejmé podávané jak pro blbé, plakátově jasně, jako by si je autorka rozhodla myslet, místo aby je v ní vyvolal soucit, záleželo jí na nich a měla v nich angažované srdce. Román mi dost dlouho připadal jako šaškárna.

Pak mi kniha dlouho doma ležela neotevřená. Dočetla jsem ji jen proto, že jsem poslední dobou domů chodila pozdě a unavená. Když jsem si lehla a chtěla si chvíli číst, má obvyklá četba byla pro vyčerpaný mozek moc těžká. Zde se tedy uplatnila vychvalovaná Delphine de Vigan! Jako nenáročná četba, při níž člověk nemusí mozkové buňky příliš zapojovat a kterou člověk nevzrušeně zaklapne a děj i hrdinové ho nechají klidně spát.

Přesto mě autorka nakonec překvapila. Jasně leč nenásilně urovnala manželství rodičů Lou a místo aby to křiklavě vyhlásila, jak má zvykem, vytvořila pro ně pěkné a mnohem výmluvnější scény. Postava No také nakonec získala trochu krve a masa, když se zachovala jinak, než kam ji její literární prostředí směřovalo a jediná pak byla jako život sám – nepředvídatelná, překvapivá a nezdůvodněná. Škoda, že se závěrem jsem knihu opět s posměškem odhodila. Lou mi prostě do poslední věty neučarovala, ani mě nepřesvědčila, že bych ji měla mít ráda, takže ani z jejího objevu, že při líbání nezáleží na směru rotace jazyka, jsem se neradovala.

Nejsmutnější asi však je, že téma, jež mělo být zásadní, se u mě zcela minulo účinkem. Téma žen bez domova, jejich útrap na ulici a protloukání jak se dá, apel na společnost a individuální pomoc či zodpovědnost, mi v podání Delphine de Vigan vůbec nic neříká. Nemyslím si přitom, že jsem necitlivá, spíš soudím, že naopak. A právě proto si myslím, že je to průměrně napsaná kniha. Kniha, která možná osloví elementární myšlení, ale srdce se nedotýká. Zvláštní, že stejně tak mnou autorka citově nepohnula při líčení depresivní manažerky a vyhořelého lékaře v Ani později, ani jinde, dokonce ani při popisu, jak rodičům Lou zemřelo druhé dítě. A asi proto její knihy nemám ráda. Věci, které se mě normálně hluboce dotýkají, v podání Delphine de Vigan na mě působí jako nepovedené karikatury.

Pohřešovaný

Zmizel mi člověk. Kdykoli jedu metrem po lince B, dívám se, jestli ho náhodou nepotkám. Vlastně i jinde se po něm dívám, i na místech, kde se nikdy nevyskytoval. Myslím na něho, jak se mu daří, jestli je zdravý a jak sám sebe a život zvládá. Mám o něho strach. Byl tak zvláštní a neuchopitelný. Život mu naložil trápení, které si neumím představit: musel utéct ze své země, jinak by šel na desetiletí do vězení. Nic špatného neudělal, jen si něco myslel a něco psal a říkal. Prezident jeho země ho neměl rád. Ani můj člověk neměl rád svou vládu. Byl proti ní, psal o diktátorovi a tyranii, vyzýval svou zemi, aby se probudila a mezi lidmi, kteří jeho myšlenkám rozuměli, a mezi exilovými intelektuály byl vážený a oblíbený.

Najednou není nikde k zastižení. Jeho facebookové profily buď zmizely, ty, které je krátkodobě nahradily, jsou němé. Videa, která natáčel a posílal lidem do své domoviny, jsou měsíce staré. Zmizel snad z celé internetové sítě. Nerozuměla jsem sice všemu, co tam publikoval a říkal, ale povzbuzovala mě už samotná jeho aktivita. Nevzdával se, bojoval, věřil a měl naději. Hořel jako oheň, svým přesvědčením byl ozbrojený. Je možné, že by se spálil nebo shořel na popel? Vždyť jiný muž z jeho země se smál. Ano, prezident je tam diktátor, ale mazaný a chytrý. Udrží se a s ním i jeho zřízení. Nikdo z vnějšku proti tomu nezasáhne, kdo by měl a proč v dnešní době. Může to trvat desítky, desítky let. Svíralo se mi při tom srdce. Můj člověk doufal v brzký návrat domů. Doufal, že pomůže udělat převratnou změnu. A měl tam děti, rodiče a novou ženu. Byl idealistický, naivní nebo nechtěl vidět pravdu? Co když prohlédl a zjistil, jako můj nový známý, že jeho situace může být pravdou na nedohlednou dobu?

I proto mám o něho strach. Zpočátku, když jsme se poznali, musel se držet, aby nebyl depresivní. A přestože si dával takovou práci, aby nepropadal své situaci, byla v něm jako on v ní. Bál se i zde. V kavárnách musel vidět na dveře. Nedokázal se uvolnit. Nechtěl se stýkat s lidmi. Byl paranoidní a myslí někde jinde. Jenže i to je pro mě tajemství. Jak můžu vědět, že přeháněl? Vždyť zrovna nedávno jsem četla biografický příběh z poměrně nedávné minulosti, v němž civilizovaná země na nepohodlného diplomata poslala zabijáky. Jak můžu vědět, že totéž není možné dnes, ze země, kde se lehce bouří krev, nenávist i láska se bere vážně jako smrt a je proslavená kokainem? Nakonec, i kdyby nedošlo na tento případ, neříkal snad, že by vězení nepřežil, že by se zavraždil? A co jiného je cizí země, kde může existovat jen den ze dne, když jeden přijde na to, že se z ní nemůže dostat ven?

Myslím na toto všechno a je mi divně. Člověk, kterého jsem znala, sledovala jeho příspěvky a snahy, se kterým jsem se vídala, najednou není tady. O to hůř, že jsme byli přátelé. Pomáhala jsem mu a on mně, aniž to věděl. Posuny v myšlení, cítění a inspiraci, které jsem zažila s ním, mi s jinými trvaly měsíce, často i roky. Měl pro mě význam, o kterém nebudu psát, protože to není tématem. Tématem je nicota, prázdnota, propast a ztráta. Zmizet beze slova, to se nedělá. Obzvlášť ne přátelům. Nepohádali jsme se, ani jsme si neublížili. Náš vztah je neukončený, je jako kniha, kde je vyrvaná předposlední a poslední kapitola. Doufala jsem, že ho celý život budu znát a vědět, jak se má. Chybí mi. I teď, když se mi daří, mám přítele, s kterým jsem šťastná a prožitky, o kterých se mi dřív mohlo jen zdát, chybí mi a mám o něho strach. Bez vědomí, že je naživu, v pořádku a nestrádá, jako by ani stavba mého štěstí nemohla být pevná. Jeho zmizení je jako prázdné místo, uloupená cihla, za kterou neexistuje náhrada. Kousek pyramidy, který schází k tomu, aby se občas neviklala. A je to pravda o to víc, že jsem ho milovala. 

Chvějivé zrcadlení

Mluvila jsem dnes s přítelkyní, přítelkyní bližší než sestra.

Přátelé jsou od toho, aby nám říkali i nepříjemné věci.

Ona mi je neřekla, jen mi je odhalila.

Zjistila jsem, že nejsem tak šťastná, jak jsem si předstírala.

Uvědomila jsem si, že mám strach.

Došlo mi, že jsem už zase osamělá.

Hm, ne tak docela. V dálce je moje sestra, která mi naslouchá.

Je jako Pýthia, je jasnozřivá. Nebo mě tak dobře zná.

Vždy přichází v pravý čas.

Dobře ví, jak vychovat psa a že pes, jednou zkažený, se převychovat nedá.

Zůstává v něm nedůvěra.

Pro psa, trápeného od štěněte, vždy bude nebezpečím lidská ruka.

Smála se, že bych mohla mít štěňata.

Jedno by si vzala, statečná to žena.

V dálce se chvěje fata morgána - hacienda.

S kým by má štěňata vyrůstala?

Lekala by je lidská ruka, byla by jako jejich máma?

Hm, pak by vlastně ta mláďata nebyla tak špatná.

Vždyť mě má ráda přítelkyně-sestra.

Říká mi, že nemám litovat.

Říká mi, že je blbost ze strachu nejednat.

Připomíná mi, že moji muži, leč hrozní, jsou vždy o něco lepší.

„A na oslovi by tě stejně nebavilo jezdit.“

„Bude to dobrý?“

„To si pič,“ odpovídá Alča bez překlepu.

Stojí si za tím a já jí věřím.

Píču si a jako zázrakem po měsících cosi tvořím.

Psát je štěstí.

A fata morgána? Proč mě děsí?

Vždyť je to znak dobrodružné cesty.

Včera večer

Teprve včera jsem si doopravdy uvědomila, že táta zemřel.

Pravdu o velkých věcech někdy odhalí maličké skutečnosti.

Uvařila jsem si čaj. Japonský, bílý, jemný. Od táty. Ale to nic, čaj ještě nic nezpůsobil.

Pak mě napadlo vzít si vitamíny.

Od chvíle, kdy byl v nemocnici, jsem se zanedbávala, vlastně jsem horko těžko jedla.

Tři týdny.

Včera večer jsem otevřela krabičku a vyjmula zlatavou oblou kapsli. Od něho.

Vlastně všechny vitamíny a potravinové doplňky co jich v bytě mám, jsou od táty.

Kdybych všechny ty krabičky a dózičky vyskládala, pojala by je tak polovina kuchyňské linky.

Táta se nikdy neptal, jak se mám, co dělám v práci, co škola, co muži.

Nebyl na mé svatbě a o mém pozdějším rozvodu se ani nezmínil.

Ignoroval mé tajemné pobyty v nemocnici a k jakým lékařům to vlastně chodím.

Ani o sobě nemluvil. Nevěděly jsme s mámou, že mu něco je, že ho něco bolí.

Nevěděly jsme ani, co si o nás myslí a co k nám cítí.

Nevěděly jsme ani, co k němu cítíme my.

Občas byl vzteklý, vulgární, hrubý, vždy kritický a nelaskavý.

Přesto mám od něho vitamíny.

Výživu těla. Musel si přát, abych byla zdravá, i když se nezajímal, co se svým tělem dělám.

Byla v tom otcovská láska?

Škoda, že pro mě to lásku neznamená.

Vzala jsem si jeho vitamíny a pak jsem si zapálila.

Poprvé jsem měla pocit, že mě s cigaretou vidí.

Stála jsem u otevřeného okna a kouřila.

„Promiň, tati, já prostě nemůžu jinak,“ řekla jsem do večera.

Zvláštní, od té chvíle mám pocit, že se na mě ze shora dívá.

Já vím, není to nic moc pohled, ale mám pocit, že mi konečně nic nevyčítá.

Snad mi i konečně rozumí a chápe, co jsem od něho potřebovala a chtěla.

A myslím, že jemu je lehčeji, že být duší bez těla mnohem líp zvládá.

Zbyla po něm dcera. Dcera, která po jeho smrti vůbec neplakala.

Nepláče, ale všechno se v ní svírá.

Nemít otce znamená nemít přísun vitamínů, které by si sama nikdy nekoupila.

A mít někoho, kdo se na ni shora dívá.

Je z nebe poznat, že na místě jednoho pilíře vždy byla jen díra?

Duševní parabolí

Motto:

Veronika: „Naše duše si rodiče sama vybírá.“

Míša: „Tak to ta moje musela být ožralá.“

„Podle mě to bylo normální znásilnění. Ty historky okolo si nejspíš vymyslela matka, aby si to ulehčila nebo to vůbec zvládla. A taky kvůli lidem. To víš, tenkrát mít děcko bez manžela byla ostuda. Však to znáš od vás.“

„No jo, ale moje babička byla normální kurva. Nemyslím placená. Asi to dělala ráda a chlapy provokovala. Jednou, to jsem ještě ani s nikým nechodila, mohlo mně být tak čtrnáct patnáct, mně vykládala, jak často si to za svobodna bylinama vyháněla z těla. Hrůza. Byla jsem z toho pěkně zhnusená. Vůbec se nedivím, že otec neví, čí je. Na něho bylina prostě už nezabrala. Možná proto ho neměla ráda.“

„A jak se narodila tvoje máma?“

„To je taky historka. Vůbec nevím, kde na tom chlapovi babička byla, ale mamčin otec je prý Ital. Asi na tom něco bude, protože když babička umřela, to byla mamka ještě svobodná, tak fakt našla dopisy, které nějaký Ital psával. Jakási vzdálená teta jí ale řekla, aby po ničem nepátrala a dopisy spálila. No a moje máti to udělala.“

„To mýho otce nikdy nikdo neviděl a není o něm jedinej důkaz. Já bych řek' že to byl blázen, kejklíř nebo potulnej šprýmař. Souhlasily by s tím ty převleky a kouzla, o kterejch pak matka mluvila. Podle mě se z toho taky trochu zbláznila.“

„Ale tvůj otčín byl fajn, ne?“

„Fajn... Tenkrát se na to tak nehledělo. Nejdůležitější byla obživa. A mě řemeslo nebavilo. Práce se mi docela líbila, ale nestačilo mně celej den čumět do dřeva. Proto jsem utek' na filozofii. Zajímalo mě, co si o světě myslí jiní a učení. To víš, doma aby myšlenku člověk pohledal. Otčín tradicionalista, matka šílená...“

„Hm, lepší než u nás. U nás se vůbec nemyslí, u nás se spoléhá na Boha. Všechno je Boží vůle, neštěstí, nemoc, chudoba... Proto nikdo nic nedělá. Čin je marnost a zlovůle. Svět je zkažený a všichni lidi, teda až na otce, jsou hovada.“

„No, tak to je pěkná kravina. I když vlastně každá filozofie je trochu zvrácená. Dnes uznávám, že jsem si tou svou taky řešil svoje osobní bolístky. Jenže ve třiceti si člověk těžko přiznává, že hlásá soucit, sociální ohledy a empatii jenom proto, že mu chybí maminka, tatínek a láska.“

„No vidíš, to já si to ráda přiznám a stejně to není žádná obrana. Jenom proto, že to vím, neznamená to, že to bolí míň.“

„Copak, zase narozeniny?“

„No jo.“

„Jak přesně to ten tvůj otec říká?“

„Že den narození se nemá co oslavovat. Že jsem se o nic nezasloužila a narozením nic neudělala. A dárky že se nemají dávat, protože sám život je dost velkej dar a přímo od Boha. Prý mám za narození děkovat. Však jsem za tebou přišla místo kostela. Mám pocit, že i na mým pohřbu by otec jenom pokrčil ramenama, víš, jako „fajn, Bůh dal, Bůh vzal.““

„Jo, to chápu. Vlastně jsem taky celou dobu doufal, že se otec objeví nebo se nějak ke mně přihlásí. Nejvíc, když jsem byl slavnej, pak po zatčení. Fantazíroval jsem tenkrát jak' malej kluk, že třeba přijde jako hrdina a na poslední chvíli mě vysvobodí... Však to víš, existují o tom záznamy. Lidi mě milovali a stejně jsem neměl pocit naplnění. Možná by to bylo jiný, kdyby aspoň matka normálně fungovala...“

„Mně se jeden známej za to posmívá, že jsem jak' malá. Prý by mně už dávno mělo být jedno, jestli je na mě moje rodina hrdá nebo jestli mě má ráda.“

„A seš si jistá, že ti něco nenalhává? Nebo sám sobě? Neznám zdravýho člověka, kterýmu by bylo jedno, co si o něm myslí ostatní, a obzvlášť nejbližší rodina.“

„Ale co z toho vyplývá?“

„Přece to, že duše, který si svoje rodiče vyberou tak blbě jako ty, přijdou do pekla.“

„Ale vždyť já chci jenom jednou v životě zažít, jaký to je, když mě má někdo rád.“

„Je mi líto, má zlatá, jednou sis špatně vybrala, tak je ti láska nedostupná. Jsi na tom jako já. Nevíš jak láska vypadá a tak ji prostě nepoznáš. Někdy stačí, aby se na tebe někdo vlídně podíval a jsi ztracená. Většinou ale věříš, že se musíš snažit do roztrhání těla, nebo se vůbec celá obětovat, aby sis jí aspoň kapku zasloužila. Není to tak? Budeš první, komu to řeknu, ale právě proto jsem odmítl ženu, která o mě stála. Nevěřil jsem, že když je vztah dostupnej a zjevnej, že to může být láska.“

„Jenže mě ani sex nezajímá. Aspoň ne tak, jak to vidím u druhých. Nejsem vůbec vzrušená, dokud nejsem zamilovaná. Tělo samo o sobě mně nic neříká, nechtěla bych, aby na mě sahal někdo, koho sotva znám. Víš, že svým kamarádkám závidím, že to mají jinak? Takhle jsem už úplně odsouzená zemřít bez radosti a osamělá. Dobrý je jenom to, že mnou tahle rodina vymře, že se už dál nebude rozmnožovat.“

„Pořád přemýšlím, co sis to dobrovolně vybrala. Proč jsi k těm lidem lezla?“

„To bych taky ráda věděla. Asi jsem nebyla při smyslech. Musela jsem být snad ožralá.“

„Nebo nepozorná, nebdělá. Kolega o patro výš by ti s tím mohl poradit, zajdi si tam. Takovej plešatej, přitěle, pořád se usmívá. Asi ho od vidění znáš.“

„Musím se k němu objednat?“

„Ne, zaklepej a řekni, že tě posílám.“

„Tak jo, děkuju.“

„Není zač, nic víc pro tebe nemůžu udělat. Ale za mnou se taky zase někdy stav!“

„Jasně. Přece tě tady takhle nenechám. Umím si představit jaký to je, být tady přes dva tisíce let sám.“